SKLÁDKA

ŽIJI ZASE BLOGÍSKOVÝM ŽIVOTEM ANEB TAG?

19. května 2014 v 19:14 | YumeOokami
Eh, při přečtení komentáře "nominovala jsem tě do tagu" jsem si říkala, ježiš marja on mě ještě někdo čte a zapojuje do řetězákových aktivit? Na jednu stranu je to milé a dlouho tu nic takového nebylo. A občas je fajn vrátit se do pubertálnějších příspěvků ne?

Takže:
Nominujte pět blogerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů
Vymyslete deset otázek pro ty, které budete nominovat
Informujte blogery o tom, že jste je nominovali.

1) Povězte o sobě deset věcí
1. Většinu svého života nepoužívám své jméno ale pseudonym.
2. Vystudovala jsem grafickou školu a teď studuji vysokou pedagogickou.
3. Ráda bych ale pracovala v reklamce, než učila.
4. Baví mě fotit, kreslit, psát, zpívat a občs chodit po mole jako modelka či fotomodelka.
5. Mám děsně arogantní xicht.
6. Většina popilace mě spíš nesnáší, ale já miluji ty co si zjistí, co jsem za člověka.
7. Jako malá jsem se narodila předčasně, mezi pátým a šestým měsícem, zbytek jsem doklepala v inkubátoru.
8. Napamatuji si jména ani data.
9. Občas se až moc zaobírám minulostí.
10. Mám doma jako mazlíčka ježka.


2) Odpovězte na deset otázek blogerky/blogera, který vás nominoval
1. Máte rádi bouřky? Proč?
Bouřku miluji i nenávidím v jednom, přijde mi krásná, úchvatná ale z hřmění mám panickou hrůzu kdy se krčím v posteli/skříni/či nečím náručí a nevnímám nic kolem jen děs.
2. Co ve škole nejvíc nesnášíš?
Deadline.
3. Řekl/a bys o sobě že jsi chytrý/á?
Spíš bych řekla, že nejsem blblá (s čímž by spousta lidí nesouhlasila) ale Einstein taky nejsem. Spíš průměrný člověk, který postupem času degenruje.
4. Jaký názor máš na: Angličtinu? Němčinu? Španělštinu?
Angličtina je dobrý jazyk pro domluvení se kdekoli a ráda bych jí jednou uměla na vyšší úrovni, Němčina je prostě hnusný jazyk, a Španělštině vůbec nerozumím, ačkliv mám bratra v Dominikánské Republice, ale jazyk je to hezký.
5. Baví tě psát články na blog? Proč?
Rozhodně mě to baví, jinak bych je nepsala. Jen někdy víc a někdy míň, podle toho přidávám.
6. Byl/a jsi někdy v novinách, v televizi?
V novinách asi ano, když jsem tancovala Country a v televizi úplně ne jen ve videu z koncertu a conu.
7. Co bys udělal/a kdyby ses dozvěděl/a že zítra bude konec světa?
No bez peněz je těžký si užít poslední den a zkusit všechno co jsem si neskusila. Asi bych odjela někam k moři kde jsem nebyla, s rodinou a tam čekala na konec.
8. Jaký předmět máš nejblíže k pravé ruce?
Penál.
9. Umíš střílet z pistole? Pokud ne, chtěl/a bys?
Střílela jsem několikrát ze vzduchovky a šlo mi to.
10. Kam jde člověk /jeho mysl/ když zemře? Existuje ráj? Nebo Reinkarnace?
Dle mého reinkarnace.



3) Vymyslete deset otázek pro ty, které budete nominovat.
1. Kde by jste chtěli nejraději žít?
2. Vysněná dovolená a proč?
3. Čtete knihy? Proč ano, proč ne?
4. Co Vás štve na našem státním zřízení?
5. Co Vás poslední dobou dostalo do špatné nálady?
6. Co naopak Vás nejvíce rozveselilo.
7. Na co se těšíte o prázdninách?
8. Jaké exotické zvíře by jste chtěli mít doma? Proč?
9. Jakou schopnost,jste vždy chtěli ovládat? (možnou i nemožnou)
10. Proč jste si zakládali blog?

4)Nominujte tři blogery.

5.Informujte blogery o tom, že jste je nominovali.

SEBEVRAŽDA

29. dubna 2014 v 22:59 | YumeOokami
Vlastně jsem nikdy moc nad sebevraždou nepřemýšlela, proč to lidi dělají, proč bych to mohla dělat já. Ani nevím, jestli mě to někdy napadlo. Rozhodně je na to spousta odborných publikacích ale já bych chtěla vyjádřit svou myšlenky, třeba to má někdo stejně. Ano, reaguji na pro mě překvapivou smrt české, poslední dobou bulvárem propíranou zpěvačku. Myslím, že víte koho myslím.

Docela mě zaujal názor, že její sebevražda nebyla zoufalá, ale její život poslední dobou. Dosela s tím souhlasím, přece jenom ten konec tomu dost nasvědčoval. Ten člověk si nemohl vážit už ničeho ve svém životě a proto to ukončil. Myslím, že dost lidí, kteří jsou na dně, každý jsme někdy na dně, a každý jinak. Ale myslím, že většina lidí má malý záchytný bod, kvůli kterému svůj život neskončí. Děti, rodiče, domácí mazlíček, sny.

Jenže pokud někdo sebevraždu spáchá, neměl už nic, pro co by tu zůstával. Co by chtěl začít, zkusit nebo dokončit. Vím, že černý humor je vtipný, já se tomu i směji, ale jak u čeho. A zrovna sebevražda člověka, který byl natolik na dně, že si nevážil sám sebe, svého života a ukončil jo, mi vtipný nepřijde. Je mrtvá jen pár hodin, a na internetu je už několik takových vtipů. Neberte to tak, že bych byla nějaký strašný moralista, to ne, taky se občas nad něčím nevhodným zasměji. Ale tohle mi prostě vtipné nepřijde.

Nikdo pořádně nevíme, proč vlastně žila tak jak žila, co jí kdo udělal a proč spáchala sebevraždu. Ale dle mého soudu z bulvárních článků neměla šťastný život, a zničit lidskou psychiku je snadné jako rozloupnutí oříšku. Stačí dupnout. Lidi se na jejím životě pásli jako paraziti, a pokud parazity neléčíte, sežerou Vás. Jenže si asi nedokázala představit, že půjde někam pracovat jako sekretářka a tak zůstávala ve vratkém světě šoubyznysu. Kdy jeden den jste vážená celebrita, a další den alkoholická, psychotická troska, na kterou si každý ukazuje.

Vaše děti to všechno čtou a ptají se Vás, co je pravda. Proč nemůžete být normální, jako ostatní. Všichni to přeci známe, mami proč na mě taky nejsi tak hodná jako jeho maminka, mami proč mi nekoupíš takovou hračku jako jim, mami proč nás musejí sledovat fotografové, mami proč o tobě píšou tohle, mami je to pravda?
Myslím, že to muselo být těžké. Jen si vezměte, jak Vám, "obyčejným" vadí pomluva.

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ

1. února 2014 v 17:57 | YumeOokami
Čirou náhodou jsem narazila na skvělý nápad, kdy během 30ti dní musíte napsat různé povídky. Tyhle 30ti denní chalange mi připadají super, ale oslovil mě až tento. Našla jsem jej zde. A jelikož je dnes prvního, začnu hned dnes. Tak, kdo se přidá? Docela ráda bych to viděla od Saku, Rien, Luczynky a LoveShe.

Doufám, že se vám bude challenge líbit a tady jsou již témata:
7. Vytvoř superhrdinu, který zachrání den.
8. Napiš o životě tohoto superhrdiny před tím, než se stal superhrdinou. Piš třeba o jeho dětství.
9. Příběh o tvém oblíbeném městě (250 slov a méně)
10. Začni příběh se slovy: "Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se....."
11. Napiš příběh, ve kterém jsou postavy jeden den bez energie.
12. Vymysli 10 náhodných slov a vytvoř svou definici.
13. Začni příběh se slovy: "Myslel jsem, že jsem viděl...."
14. Najdi náhodně někoho v tvé ročence a vymysli příběh o jeho dnešním životě.
15. Napiš o cizinci, kterého uvidíš.
16. Jdi na iTunes, projeď si svou muziku a napiš příběh o písničce, která se Ti zastaví před očima (250 slov a méně)
17. V příběhu použí cestování časem.
18. Napiš příběh ve městě duchů.
19. Napiš úmrtní oznámení o historické postavě.
20. Napiš příběh, ve kterém použiješ tato slova: dědeček, fotoalbum, pošta, desky.
21. On a ona se srazili v knihovně. Popiš situaci.
22. Napiš příběh na motivy tvého snu, který se ti zdál.
23. Popiš vzpomínku z dětství.
24. Napiš příběh, ketrý se odehraje za 100 let.
25. Napiš příběh o smyšleném tvoru.
26. Napiš o třicátým obrázku ve tvém telefonu/počítači.
27. Příběh, který se odehrál během sportovní události.
28. Napiš příběh, který se odehrává na lodi. (V minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.)
29. Napiš příběh o vesmíru.
30. Napište příběh nebo básničku o ledu.

LÁSKA JE KDYŽ...

25. ledna 2014 v 9:00 | YumeOokami


Druhý lásky, je spousta, a možná, že na některý ten druh i zapomínáme. I nenávist by mohla být druhem lásky, protože většinou z lásky vzniká. Nejdřív je láska, a poté nenávist. A ačkoliv někoho nenávidíte, stejně na něj vzpomínáte, protože jste ho někdy milovali.

Láska k mamce
Je to první láská, kterou kdy zažijeme. Mohlo by se říct že je automatická, ale myslím si, dle mých vlastní zkušeností, že tomu tak není. To jak budete lidi kolem sebe milovat udává, jak se oni k Vám chovají (a s nenávistí je to stejně tak). Jsem ráda, že jsem měla tu možnost takovou lásku poznat, protože ne každý tu šanci měl. Ač se to zdá, pro někoho až nemožné. Ale někteří prostě mamku nemají, mohla zemřít, odložit je, a pod. Dalo by se diskutovat o tom, jestli si takové děti, vůbec k nějakému dospělému vytvoří takovou lásku, jakou by měli ke své matce. Stejně tak jako je spousta článků a knih, o tom, že láska k matce, je prostě "speciální". A všichni víme proč. Nemohu posoudit, jestli díte automaticky matku miluje, ikdyž je na něj krkavší, jestli to prostě má ve svém genetickém kódu jako potřebu.

Láska k otci
Dostávám se k jádru věci, že láska je dána tím, jak se k nám lidi chovají. Můj otec nikdy nebyl příkladný, a je jedno jak. Díky tomu je pro mě spíš jako nějaký známý. Kdyby si zlomil nohu, je mi to vlastně jedno (klidně si myslete jak jsem příšerná), ale prostě to tak je. Nevadí mi zajít na oběd, pokecat o politice a pod. Jsem ráda, když mi koupí lístek na koncert (protože hudb mám od něj). A jsme u toho, že i za něco jsem mu vděčná, za svou výchovu v hudbě, jsem ráda že mi žily rozproudí AC/DC a ne Justin Bieber. Nejsem žádný hejter dnešních hejter-ikon, ale styděla bych se za to, že neumím ocenit kvalitní hudbu. Taky poslouchám současnou hudbu, ale to, co opravdu potěší mé srdce, jsou takovéto ikony.

Láska k sourozencům
Všichni to známe, sourozenci ná vždy pijí krev (většinou ty mladší starším), ale nikdy Vám nikdo nevezme zážitky a vzpomínky s nimi. Mamka mi vžy vyprávěla, že můj brácha se o mě neustále staral. Krmil mě, přebaloval a pod. Neříkám, že setra ne, ale t byla v pubertě a víc než mimino jí zajímali kluci. To je pochopitelné. Možná proto i brácha chybí víc, a možná proto, že ho nemám na blízku. Sestra me jako starší brala na bowling, to je vzpomínka, kteoru mám, ale pak jsem k ní dlouho neměla cestu. Až teď, když má děti a já jsem satrší. Za to na bráchu mám spousty vzpomínek, jak se preme, ajak mi roztrhl plyšáka, jak seděl u počítače, jak mě vzal do muzea s dinosauri, jak mě lehtal div jsem se nepočůrala a pod. Nevím, zda-li se mnou byl častěji než sestra, ale mám k němu větší pouto. Jen bydlí v Dominikánské Repuvlice, a tak můj vztah k němu, zůstal na tom dětském bodu mrazu a teď v dospělosti, si tolik nerozumíme.

Láska k mladším rodinným příslušníkům
Když se narodila moje neteř, byla jsem hodně mladá a vlastně mi brala moji pozornost (jo to bude tím jedináčkovstvím). A mě to samozřejmě štvalo (no koho by neštvalo?). A já se k tomu postavila docela špatně, vadila mi a myslím, že jsem jí to dávala hodně na jevo. A ona přitom byla jen malá holka, která mě chtěla mít za kamrádku a možná i za vzor. Vadilo mi že se po mě opičí (panebože děti jsou tak krutý, byla jsem blbá když mi to vadilo, to malý děti prostě dělaj). O to víc mě překvapilo, když dnes jako velká holka (15 let) se mi ozvala, že by chtěla můj názor na výběr škol. Nakonec má ta holka víc rozumu, než já. Sestra, má dvy synovce, když se narodil první byla jsem už docela velká, a tak jsem se k němu chovala tak jak jsem měla. Pouštěla pohádky, sem tam vzala na prolejzačky (ale jak dodje na přebalování se mnou nepočítejte). Druhý synovec je ještě malý (2 roky), a u něj se už starám, jako dřív ségra o mě. Ačkoliv jsem stejně teta na baterky, na mě moc hlídání dětí neužije, se mnou budou chodit kalit na koncerty a chlastat. Budu ta tetka, která je bude krýt a držet jim vlasy nad záchodouvou mísou. A kdo ví, třeba moc zdomácním a vůbec to tak nebude.

Platonická láska
No kdo si tím neprošel. Zamilovali jste se ve školce do kluka ze starší třídy. Do chlapa, který je o dvacet lest starší než vy, ale prostě je hezkej. Jednoho takovýho si pamatuji z dob, kdy jsme ještě vlastnili pizzerii. Hemžilo se to tam známými. Byl to chlap (nechtějte po mě jméno) s roštěpem rtu, a psími známkami na krku. Tvrdil, že je voják (v té době byla povinná služba takže je to pravděpodobný) a já chtěla ty jeho psí známky. Řekl, že mi je dá, až budu velká. Není to tak dávno, co jsem jej potkala v obchodním domě, chtěla jsem z ním jít a vysvětlit mu, že jsem ta malá holka, co mu vysela na krku, a kde mám ty známky. Jenže měl po boku (nejspíš) manželku, a mě to bylo hloupé, přecejenom už nejsme dítě a co když by si ta ženská myslela, že jsem nějaká středoškolačka co po něm jede. Známe ženský, že jo (a kort ty ve středním věku...).

Láska k první drahé polovičce
Asi ne každý to tak má, ale moje první láska, bylo setkání jak z telenovely a chvíli nám to tak i vydrželo. Ačkoliv jsem nečekala, že bych někdy mohla mít tak dlouhý vztah (3 a půl roku) poštěstilo se mi. Ale jak to tak bývá, první lásky jsou bouřlivé, člověk udělá spousty chyb, který se následně už nedopustí. Je to takový test, málo kdy první láska vydrží. A když ano, málo kdy je to úplně šťastné. Taky jsme si mysleli, že spolu budeme na věku věků, šťastní a dosmrti, v jedno patrovém domku, se třemi dětmi, dvěmi husky a roztomilými králíky. No, myslím, že je víc než jasné, že to tak nedopadlo. A vlastně to dopadlo nejhůř jak mohlo, nenávistí. No, co jsem říkala?

Lásky
Většině lidí, projde životem víc drahých poloviček a já ještě nemůžu tak soudit, přece jenom, je mi dvacet a tolik kluků jsem zas vystřídat nemohla. Co jsem ale postřehnout dokázala je, že když přijde někdo, po tom prvním, okamžitě se zamilujete ikdyž nechcete. Je to jakýsi únik od bolesti, která Vám byla způsobena. Máte štěstí, pokud Vám to u toho člověkla klapne a vy jste zase šťastní (otázka je na jak dlouho). A když neklapne, zahořknete. Pak jde to, koho potkáte a jak se k Vám zachová. Některé lásky jsou dobré, jiné špatné ale čím jste starší, a máte víc zkušeností, nesete rozchody s větším odstupem a dokážete se s daným člověkem normálně bavit. Já se třeba s láskami, které jsem měla od patnácti níže, nebavím vůbec.

Láska k zvířeti
Nevím proč, ale lidi mají touhu nějaé to zvíře mít. Ačkoliv je spousta lidí, co si prostě ke zvířeti vztah nenajde, a při horší možnosti jej má jako objekt týrání. Ale většina lidí, nějaké to zvířátko vlastní, a dost často jej považují za člena rodiny. Přijde mi hloupost dětem odpírat nějakého mazlíčka, i kdyby to měl být jen džungarský křeček. Naučí se aspoň minimální zodpovědnosti kzvířátku, ale taky zažíjí koloběh života a smrti, a lépe se s tím pak vyrovnávají.

Láska k věci
Ačkoliv by se to zdálo nemožné, myslím, že existuje i láska k věci. Ačkoliv všechny výše zmíněné objekty, Vám lásku opětují, věc to neumí a přes to, ji rádi máme. Já jsem se hodně v lidech spletla a kolikrát jsem byla zklamaná. A tak jsem si začala dělat vazby k věcem, nevím jestli je to dobře a nebo psychologicky špatně, ale je to tak. První to byl lepší telefon (nokia 5310 xpressmusic, a jmenoval se Tenshi - anděl - ano je to trochu přitažené za vlasy). Ale u druhého už tomu tolik nebylo. TStolní počítač a nejaktualnější je auto. Jen se zamyslete, taky k věcem mluvíte.

Lásku k dítěti si prostě nelajznu popsat, protože s tím prostě skušenost nemám. Ačkoliv vím, že pro spousty matek je jejich dítě na prvním místě, mohu se jen dohadovat o tom, co cítí, kdy a proč. A teď mi došlo, že ten nadpis vůbec neladí s článkem! :D

PS: taky nemáte rádi, ty kýčovité obrázky, když zadáte do googlo slovo "love" eventuelně "láska" proč společnost, udělala z těchto slov takový kýč? A bacha, na kýč jsem teď odoborník :D čtu knihu ke zkoušce - Umění a kýč

VYKŘIČENÍ DO SVĚTA

20. prosince 2013 v 14:36 | YumeOokami
Kdysi dávno, kdy mi bylo tak šestnáct, jsem všechny své problémy, deprese, informace o vztazích a pod. filtrovala na blog. O to horší bylo, když jsem takové věci filtrovala i na starý známý FaceBook. Časem jsem si uvědomila, že díky těmto mým výkřikům do tmy, o mě spousta lidí ví spoustu věcí a většinou je proti mě použijí.

A tak jsem začala spoustu věcí zamaskovávat tak, aby se nevědělo o koho se jedná. Jednu dobu jsem měla i druhý blog kde jsem zcela bez cenzury psala vše tak, jak to v hlavě mám. Jenže anonymně. Bylo to těžké období, ze kterého jsem se nutně musela vypsat a papírové stránky mého jakožto deníčku mi nestačily. Potřebovala jsem aby mé utrpění někdo četl, sdílel ho se mnou. Sem na blog jsem psala dost cenzurovaně a po pravdě mě to dost mrzelo, úplně mě bolely prsty od toho jak nepíšu to co chci.

Časem jsem začala psát jen ty dobré věci co se mi dějí, ačkoliv ridi radši čtou utrpení jiných než jejich výtězství. Bylo to proto aby proti mě hejtři nic neměli a nemohli mi tak ublížit, jakkoliv.

A dnes? Dnes mám strašné dilema, jestli mám vůbec něco filtrovat. A to ohledně vztahů. V dřívějším vztahu bylo kolem nás spousta lidí, která nám to ničila (nemluvím o tom že se to ničilo i samo zevnitř). A já to dost špatně nesla - dost špatně. A ono psát jak je vše dobré, když je všechno v totálních sračkách je samodestrukce. Ale teď když je všechno nejlepší jak by mohlo být - bojím se. Bojím se, že se zase někdo objeví a bude se tenhle scénář opakovat. Bojím se o svůj vztah.

Proč jsou lidi takoví? Nikdy, a to opravdu podotýkám nikdy, jsem neměla touhu někomu na blog psát jak by si měl dát pytel na hlavu protože vypadá jak hovno a pod. Prostě ne, nemám z toho nijaké potěšení, a ikdyž spousta lidí bralo moji konstruktivní kritiku jako tyto věty, nebylo tomu tak. Fascinuje mě, jak lidi pod rouškou anonymity baví druhým ubližovat, nebo se o to pokoušet. Jak je to ukájí. Vidím je, jako malé segenerované lidičky, které někdo týral, kteří v ničem nevynikají a v rohu svého pokoje, nad zaprasenou klávesnicí si honí péro nad tím, jak jim někdo odepíše že jsou zlí. Tečou jim sliny jak se jim to líbí. Vím že tak nevypadají ale uvnitř takoví jsou.

Je zvláštní mít radost z toho, že jsme někomu ublížili. Vím, že jsem určitě někdy někomu ublížila, a pár příkladů bych ve své paměti i našla, ale od střední jsem z toho nikdy neměla radost. Když jste před pubertou, ještě tyhle věci moc nerozeznáváte (jako malé děti, neumí lhát a pod.) ale jakmile se do ní dostanete (aspoň u mě to tak bylo), tenhle pohled se Vám změní.

HOSTITEL

1. dubna 2013 v 8:23 | YumeOokami

Já vím, že se nemá nejdřív soudit a pak jednat, ale myslím, že u filmu Hostitel jsem měla poslechnout své vnitřní já a na film, ke kterému je tučným písmem napsáno "podle knižní předlohy Stephanie Mayer autorky Twilight ságy" jsem prostě neměla chodit. Podle traileru jsem čekala duchaplný děj, ale nenechte se zmýlit ani 68% na ČSFD. Bohužel (bohudík) už nejsem patnáctiletá puberťačka, která by potřebovala, aby po deseti minutách filmu, byli záběry polibků, slz a dojemných vzpomínek. Dokonce si myslím, že na tuhle ultra sladkou love story bych asi ani nezašla ani s přítelem. Pokud chcete jít na propadák roku a celý večer si klepat na čelo, rozhodně vám doporučuji tento film.

Ale abych neodrazovala jen svým názorem, přiblížím vám děj, přece jenom, není nám všem dvacet a někteří se určitě rádi podívají na strasti dvou duší v jednom těle a pár namakaných a naolejovaných maníků. Na zemi proběhne úspěšná invaze a naše těla osídlí mimozemská identita, nazývaná Duše. Ale v každém takovém filmu nechybí odboj hrstky lidí, kterým se podařilo přežít někde na odlehlém místě. Zde je tímto místem rozhlehlý skalní komplex, kde pomocí různých zrcadel dopravují sluneční světlo na obilniny, samozřejmě mají i doktora a žijí v klidu a míru. Musejí si shánět jídlo a tvářit se jako součást systému aby nebyli odhaleni. Celý příběh se odehrává kolem dívky Melanie (Saoirse Ronan), která se snaží se svým malým bráškou a přítelem přežít (jistě, vykrádá dům, shání potraviny a narazí na sexy chlapce v jejím věku, který ji zachrání a stane se její oporou). Jenže Melanie polapí a vloží do ni Duši jménem Poutnice. Ta má za úkol z Melaniích vzpomínek zjistit, kde odboj sídlí, aby jej Duše Hledačka mohla zničit (v AJ to nezní tak blbě, ale jde o označení co duše dělá). Jenže Melanie se, ač jako vězeň ve svém těle, nehodlá vzdát a tak Poutnici přetáhne na svou stranu. Nakonec se dostane do onoho komplexu přeživších, kde se snaží všem ukázat, že není tak špatná a vysvětlit proč vlastně Duše přišly (záchrana lidstva před jimi samotnými, záchrana naší planety). Vyjde najevo, že duše původních majitelů těl neumírají (jak si všichni mysleli). Mezitím se do Poutnice zamiluje další chlapec Ian. Takže obě duše mají velký problém, Melanie miluje Jareda a Poutnice (kterou z nevysvětlitelného důvodu přejmenují na Wendy) miluje Iena - ale mají jen jedno tělo. Ano tady přichází ta část filmu, kterou by mohli vystřihnout. Odmítání Jareda, rozpolcení osobností kdy jedna miluje jeho a tamta onoho (patnáctileté dívky už se konečně ztotožňují s hlavní hrdinkou a vzpomínají na Jacoba, Edwara a Bellu…). Když tuto část propásnete, nic se neděje. Nachází zlom, kdy Wendy zjistí, že lidé nadále dělají pokusy jak dostat Duše z těla a vlastně neví, co chce. Chce pomoct lidem, kteří zabíjejí její druh? Tahle otázka filmu se mi líbila, chápala jsem lidi, že chtěli Duše ze sebe dostat, ale chápala jsem i Wendy, že jsou pro ni vrazi jejího druhu. A taky jsem chápala že dohromady to nejde, takže tenhle problém se musel nějak vyřešit. A s řešením přišla jak jinak Wendy, když začne umírat Melanie bratr, Wendy se zachová jako správná hrdinka, a jde pro něj sehnat léky. Nakonec všem vysvětlí jak nenásilně dostat Duše z lidských schránek, tak aby přežili oba. Prosí doktora, aby ji jako duši zabil, protože nechce žít bez Iena a svých nových přátel.

Teď čekáte happy-end, kdy aspoň hostitelka Melanie a Jared mohou být spolu a malý bráška se uzdraví. Zatímco Wendy se rozpustí za znění líbezné hudby a Ien se z toho prostě nějak sebere. Ne, je to ještě horší. Čirou náhodou se při "odstraňování" duší z těl už jedna dívka neprobudila a zbylo jen tělo, které se hodilo Wendy a mohli ji do něj vložit. Velké štěstí pro Iena, že tělu nebylo třeba pět, nebo šedesát. A víte co, může to být ještě horší, ale pokud chcete vidět, jak vypadá největší happy-end v dějinách kinematografie, podívejte se na tuhle slátaninu sami.

Můžu vám říct, že takové štěstí při invazi mimozemšťanů, bych chtěla mít taky. Jinak ve filmu nebylo nic, co by stálo za řeč, hudba průměrná a spíš zněla jako vykradená. Kostýmy nijak nápadité (všechno oblečené bílé a odboj v ušmudlaných svetrech s velkými oky podobně jako v Matrixu). Prostředí, pouště a město. Alobalové super káry a motorky. Jediná slavnější role Diane Kruger (zbytek asi pochopil co za propadák to je). Je až k pláči, že takovému braku jsem věnovala 700 slov, ale varovat milovníky filmů se prostě musí. Tak a teď už jen čekat, až si davy fanynek nakoupí modré čočky, stanou se promiskuitními a chlapci se namažou olejem.

PROBLEM?

19. února 2013 v 15:30 | YumeOokami
Problémů 21. století je spousta, na to by se dala napsat celá kniha. Jsou to globální problémy jak ekologické tak i lidské. Já chci probírat problém, který je lidský a bohužel to není problém jen 21. století, a je to problém, který mě na lidstvu štve asi nejvíc.

Je to problém lidí, přestat řešit životy druhých. Vždy mě unavuje, když někdo říká no "on/a je takový/á". Nemůžu říct, že by mě to tak úplně nezajímalo, pokud je to něco neutrálního, třeba že hraje nějaký sport. Ale pokud to jsou věci jako "píchá s půlkou školy" tak mě to nezajímá. Je to život toho daného člověka. Lidi jsou jako hyeny, pasou se takovými věcmi a často je i sami vytvářeji. Zjisti, že jste třeba měli během prázdnin pět partnerů a hned jste děvka, která byla se všema najednou a pak je odkopla a ještě jste se všemi spala. Ale co když to všechno bylo jinak? Co když jste jen nenarazila na toho "pravého"? I kdyby byla pravda ta "horší" možnost tak co jako? Proto se s Vámi nebudu bavit?

Mě jde přece o toho daného člověka jako člověka, ne o jeho činy vůči chlapům. Jistě trochu bych nad tím přemýšlela, když budu mít parnera a ta daná slečna se má stát mou kamarádkou.

Vůbec poslední dobou jsem vůči takovým věcem a i lidem velký ignorant. Proto jsou ve škole pro mě všichni prváci, ikdyž jsou třeba třeťáci. Nezajímáme kdo s kým spal, kdo to s kým táhne.

Tenhle problém se s lidmi táhne, díky němu jsou mezi lidmi všechna ty dramata, hádky, lži a pomluvy. Kdyby se lidi nezajímaly o tyhle všechny věci, bylo by mezi lidmi líp. Nebo nijak jako to je u mě a lidí kolem mě. Ignoruji je ikdyž ne umyslně, prostě automaticky, a proto nemám s lidmi konflikty. Ikdyž já mám s lidmi konflikty už jen proto že existuji, ale to už není můj problém.

HOBBIT

26. prosince 2012 v 19:53 | YumeOokami

obr. od mého přítele Rykyho

Měla jsem tu možnost jít do kina na nový film Hobit, a jsem za ni ráda. Nejsem nějaký velký fanda Pána Prstenů, viděla jsem každý díl maximálně dvakrát, ale tuhle příležitost jsem si prostě nenechala ujít.

Vracíme se o šedesát let zpět, do dob, kdy byl Bilbo Pytlík ještě mladík. Jednoho krásného rána se mu na zápraží objeví pověstný čaroděj Gandalf šedý a představí se mu. Zeptá se Bilba, jestli by nechtěl na dobrodružnou výpravu, ten je ale spokojený ve svém domečku a tak nabídku odmítne. Jenže ještě tentýž večer u něj zaklepe postupně několik trpasličích návštěv (vcelku třináct trpaslíků), které mu zplundrují spíž. Biblo nechápe, proč k němu přišli, v tom se ve dveřích znovu objeví Gandalf a vše Bibovi vysvětlí.

Jde totiž o dobrodružnou výpravu, do opuštěného trpasličího města pod Osamělou horou. Kterou obsadil hrozivý drak. Draci totiž zbožňují zlato, stejně tak jako chamtivý král, který si ho střádal a tím přihnal na město zkázu v podobě draka. V čele výpravy je králův syn, bojovník Thorin, který chce městu obnovit slávu. Město leží na východě a oni musí projít velkým skalním systémem, mimo to je jim v patách Thorinův dávný nepřítel, bílý obr. Který zabil Thorinova otce a ten mu na oplátku usekl ruku. Dlouho si Thorin myslel, že je mrtvý a to že je živ jim komplikuje cestu. Ve skalním městě potká Bilbo někoho, kdo mu zcela změní život. Gluma. Glum je mazaný a chce Bilba zabít, Biblo se snaží zachránit hádankami, které jedna osobnost Gluma má ráda. Když už to vypadá, že Bilbo prohraje, dá Glumovi záludnou otázku. "Co má hobit v kapse?"

Glum se nemůže se svou prohrou smířit a tak i přes Biblovu výhru jej chce zabít. Díky ruce osudu si Bilbo náhodou navlékne prsten, který Glumovi ukradl a zjistí jedno z jeho kouzel. Stane se neviditelným a Glumovi unikne. Když se dostane ze spárů Gluma, objeví se bílý obr. Celou dobu si všichni myslí, že je pro ně Bilbo přítěží ale teď ukáže svou odvahu a ubrání Thorina. Nakonec situaci zachrání Gandalf.

Film má skoro tři hodiny a mimo potřeby záchodu mi nic nescházelo. Všechny záběry byly uchvacující a hudba stejně tak. Film je plný neuvěřitelných scén, které by v realitě nefungovaly, ale na to jsme zvyklí už z Pána prstenů a tak už to tolik nevnímáme. Myslím si, že ten kdo nešel na 3D o hodně se ochudil, já osobně proti dabingu nic nemám a tak byl pro mě tento film velkým zážitkem. Už se nemohu dočkat dalších dílů.

HATERSTVÍ

8. září 2012 v 16:09 | YumeOokami

Sice o mě lidi říkajím že nesnesu kritiku, jsem sobecká, namyšlená a já nevím co všechno. Ale když to tak vezmete kolem a kolem, tak tu pár haterů mám, a haters vždy budou. Protože je tenhle způsob vyjadřování ukájí. Ale nikdy jsem tomu člvoěku nezakázala přidávat komentáře a ani je nesmazala. Proč? Zdá se mi to jako zbabělství. Za prvé, pokud je ten člověk tupoň, tak si lidi jeho bezduché a dementní komentáře přečtou a řeknou si co je to za vola. Výsledek? Danná osoba je za debila. Za druhé si stejně najde způsob jak na blog psát (škola, kamarádi). Takže pokud je to ten ukájející hater málo kdy se ho zbavíte. Za třetí mu asi dost ležíte v žaludku a nejspíš spíš než že by vás viděl jako hlupáka mu vadí, že jste v něčem lepší.

Ano, spousta lidí mě označilo za hatere ale vidím rozdíl mezí haterstvím a konstruktivní kritikou. Když napíšu ""seš pí*a vym*daná co má v hlavě hov*no" tak jsem hater (a ano jde to napsat i vytříbenějším stylem). Ale pokud napíšu "promiň ale ve fotografiích jsou základní chyby, kdy máš useklé xy ale líbí se mi kompozice" je to konstruktivní kritika. I kdybych napsala "nelíbí se mi to" není to haterství.

Dostávám se ke slečně, která nemá ráda hatery (a kdo má že?). Ale když napíše na blog, cituji, "že lidi, kteří píší jen hnusné komentáře a nikdy nic pěkného blokuje" nečekala jsem, že když jsem jí po jejím hnusném komentáři k měmu autu na které jsem vysazená pokud ho někdo uráží (a na to jsem v článku i upozorňovala) napsala podobně nepříjemný komentář k fotkám jejího přítele, který div nesnědl čočku u webcamery, když jí posílal pusu. Myslím že to jak to prezentovali bylo opravdu nehezké. Dá se to udělat i hezky. Možná to vypadá jako lásky plné gesto ale po delší době si jeden nebo druhý uvědomí, jak trapné fotky dostaly do oběhu internetu. A chci ještě podotknout, že jsem klidně mohla být nepříjemnější a vylíčit jí do podrobna co si o tom myslím, jenže jsem se trochu ohlédla i na svou situaci a zvážila to.

Načež jsem zjistila že jsem blokovaná. Je to slečny boj, asi ji vadí, že ji všichni nemilují a povoluje komentáře jen uctivačům jejího kultu. Proti slečně samotné mám minimum ale její přístup se mi zdá opravdu dětinský. Jen ať, má na to právo, někdo je dítětem rád. Rozhodně počítám s tím, že si to přečtě a řádně okomentuje, ale já jsem natolik vyspělá (klidně i blbá), že jí nezablokuji. Já nejsem srab a konstruktivní kritiku si s potěšením přečtu. A klidně i hatery, ti mi vždycky dokáží zvednout náladu (a to nebyla ironie).

A víte co vím zcela jistě? Že se slečna urazí a nic poučněho si s článku nevezme. Možná to vypadá jako strašně urážející a vysmívají se článek, ale rozhodně to tak vypadat nemá. Asi jsou mé vyjadřovací schopnosti došti špatné, protože to opravdu myslím dobře, chci na něco poukázat.

JSEM ŠÍLENĚ DOSPĚLÁ

7. září 2012 v 16:35 | YumeOokami
Jsem tak dospělá:
• že si vydělávám peníze
• že organizuji ples nebo Advík
• že řídím auto
• že chodím pít
• že komunikuji s dospělými lidmi
• že si vyřídím doklady
• že jezdím po celé republice
• že jsem samostatná
• že jsem zodpovědná
• že se starám i o ostatní

A taky jsem tak dospělá že:
• nosím každou ponožku jinou
• miluji lízátka
• tancuju jak magor po pokoji
• koukám na pohádky a animáky
• kreslím všude ovečky a beránky v krabici
• se mazlím s mamkou jako by mi bylo pět

Myslím že někdo "šíleně dospělý" ani není. Pořád někde v nás bude dítě. A pro naše rodiče budeme vždy dětmi, napořád. A ani bych sto procentně dospělá být nechtěla, to díte v nás nám dává radost (i starost). A občas vypnout a být zase dětmi je příjemné. Toto TT mi příjde takové, ironické a hloupé. Proto jsem ho i tak ironicky pojala.

KDE SE ZRODIL MŮJ BLOG

29. srpna 2012 v 17:31 | YumeOokami
Musím se smát, když si na FB stránce blog.cz projíždím album "kde se rodí blogy", nebo jak to bylo. Hned mezi prvními pěti jsem málem přehledlá své předešlé působiště. Málem jsem svůj pokoj nepoznala. A ještě k tomu ta fotografie byla focená, když jsme měla starý blog yume.san.blog.cz, který dnes nadále funguje (není aktualizován) a přebral si ho někdo jiný, nevím jak ale je to stejná adresa, jiný majítel. Ale dříve byla adresa moje. A v tu dobu můj blog vypadal takto:


Glóbus stále mám, PC už nefunguje ale snažím se s ním něco udělat, scaner mám, toaletku v pravo jsem už dávno vyhodila. Židle, lampa zůstaly. Repráky se rozbily. Dnes moje blogovací místečko vypadá takto (překlepů si nevšimejte, já si jich všimla pozdě):

LÁSKA K MOTORŮM

27. srpna 2012 v 16:28 | YumeOokami

Ani jsem se nestihla pochlubit, že nedávno v srpnu oslavil můj řidičák rok *šátrá v kabelce a hledá datum* 5.8.2011. Je to rok, co jsem na naši italskou krásku nalepila Z jako závoďák. Živě si pamatuji jak mě pan Sehnal posadil do své krásné Mazdy a řekl ať zařadím jedničku. Žádné cvičiště, rovnou cesty. Ještě živěji si pamatuji den závěreček, kdy jsem v sobě neměla ani zrnko strachu, kdy jsem kvuli jedné špatně přečtené otázce neměla 100% ale "jen" 98%. Usedla jsem za volant a jako bych řídila už léta jsem projížděla městem podle pokynů.

Ten rok s řidičákem utekl. Jen co jsem ho dostala jsem pořád řídila já. Nejdřív jsem nechtěla, z našeho starého auta jsem měla strach, ale časem jsem si ho ošahala, ono si zvyklo na mě, a dneska jsme nerozlučná dvojka, co brouzdá křížem krážem. Možná je italiánka stará, ale za to mě ve štychu nechala jen jednou, kdy se jí vybila baterie v zimě v Rumburku. Na slovensku přestalo jít jen topení (a to byla docela sranda). Poslední dobou mi naháněla strach kouřem, ale přes to všechno ji mám ráda. Jistě umím si představit, že mám jiné auto, nové, lepší. Jenže mě se málo které auto líbí. A u tohohle auta jsem zvyklá, jaké je. Nízko-otáčkové, ale i tak to spolu pálíme 170 po dálnici, s rádiem na plný koule a vítrem ve vlasech.

Baví mě, jak je mrštná. Jak jí nikdo neumí řídit (a já pak zase pořádně neumím s normálním autem). Baví mě, jak se vždycky všichni snaží u spolujezdce otevřít okénko, které nejde. Baví mě, jak když vezu lidi do školy tam jsou nasáčkovaní ale i přes to se mnou jedou. Baví mě, že si z nás dělá italiánka srandu, nejde jí zámek a já musím zamykat od spolujezdce. A podobné věci, ona mě prostě baví a cestování s ní je požitek.

Lásku k autům jsem nejspíš zdědila po dědečkovi stejně jako mamka. O to víc mě mrzí, že dědeček odešel dřív, než jsme mohli vést debaty o autech. Jak ho znám kdyby žil, měla bych už od něj nějaké auto připravené, jak jinak nž italské, opravené a naleštěné do krásy. Někteří lidi se diví jak moc jsem na svoje auto háklivá, nějaké narážky na její vzhled, nebo staří. Jsem prostě materialistka a k tomuhle autu jsem si vytvořila vztah. Pokud se s ní někdy něco stane, nebo jí s mamkou vyměnímě, bude to pro mě rána do srdce. Kdybych měla prostředky na to, ji celou opravit, hned bych to udělala. A klidně bych tyhle autíčka sbírala, a jezdila s nimi na srazy, není jich v česku málo. Jen v Bouli jich je asi pět a v Boru jsem taky nějakou viděla.

Hořím láskou k naší italské Lancii ročník ´96, 1.2, luxury version s broušenou kůží v světle zelené metalíze. Jsem sama, která miluje auta?

TA DOKONALE NEDOKONALÁ A NEDOKONALE DOKONALÁ PANÍ

23. srpna 2012 v 11:36 | YumeOokami
Každý má nějaký vzor, častokrát se setkáváme, že našimi vzory jsou slavní lidé, ale pro mě je mým největším vzorem moje máma. Je to můj nejbližší člověk, co pro mě hodně udělal a podle mě hodně dokázal. Dokázala žít a překonat všechny překážky, které jí život připravil.

Psala jsem tu článek NESPRTELNÁ, kde je psáno, co všechno pro mě mamka udělala, ale stejně to klidně napíšu znova, protože za svůj život vděčím ji. A nebylo to tak snadné, že by mě zplodili a mamka mě porodila. To ne, já vždycky musím mít něco speciálního. Takže, když mě měla mamka tři měsíce začalo jí být špatně, jelikož jsem byla její druhé dítě moc se tím nezaobírala, ale její kamarádka viděla, že jí je dost zle a vyhnala jí o půlnoci do nemocnice. Tam jí jako druhorodičce v nejlepších letech (35) řekli, že není nejmladší a že to vypadá jako deset minut před potratem ať si nedělá moc naděje. Nakonec se mnou další dva měsíce ležela v nemocnici ale aby nemělo moc klid začala jsem se rvát ven - nohama. Nakonec mě vzali císařským řezem ale stihla jsem mamce zničit dělohu. Takže po mě mít děti už nemohla, naštěstí ani nechtěla. Převezla mě specíální sanitka, které byly v Praze dvě a bylo štěstím, že pro mě ta jedna byla volná. Byla s inkubátorem a bez něj bych nemusela být v pořádku. Zastávkou byla Praha - Motole. Zde se náhodou na miminka přišla podívat paní doktoroka z očního oddělení, která zjistila, že slepnu. Takže jsem šla na operaci pravého oka. Pak se mnou musela mamka chodit na rehabilitace abych se pořádně hýbala. Myslím, že nebýt mojí mamky a pořádného štěstí tak tu nejsem, nebo jsem dementní (ha ha), nebo slepá a nebo se špatně hýbu.

Jenže tohle je jen začátek mého života ale ona mi život zpříjemňuje celý. Když jsem byla malá byli jsme vcelku bohatí ale mamka mě nerozmazlovala tak ayb ze mě dnes byl fakan. Naopak. Ano měla jsem více méně na co jsem si ukázala ale bylo to za něco, což mám do dnes. Jo občas (často) mamka povolí ale já se snažím abych neměla nic zadarmo. Jo možná jsem odjela pryč a nechala doma bordel ale na druhou stranu jsem celé prázdniny pracovala.

Taky mi moje mamka zařídila skvělý život bez otce, sice jí to vcelku dlouho trvalo, klidně se s ním mohla rozvést dřív ale já jsem ráda, že se s ním vůbec rozvedla. Žít teď s ním je můj život dost na prd. Věc za kterou mojí mamku zbožňuji je, že podporuje mé sny (graf. škola, mohla mě poslat kamkoliv jinam), a že se mi necpe do života. Samozřejmě chce abych byla v životě šťastná, ale nepřikazuje s kým se mám stýkat, s kým chodím. Prostě se mi do toho neplete a to je pro mě dost důležité. Občas mi na toho člověka řekne názor a vždy má pravdu.

Ano, to mě děsí, moje mamka mí vždycky ve všem pravdu. A vždy mi dobře poradí, myslím, že tohle mají všechny mamky. Prostě mamky mají vždy pravdu a do života vám umí dobře poradit, protože tím čím si procházíte, ony procházely taky. K mojí mamkce mám velkou úctu (i když to občas tak nevypadá), protože vím že pro mě dělá první poslední abych se měla dobře. A já se jí to snažím vracet dobrým chováním, učením a pod.

Každý by měl své mamě vracet to, co dala ona vám.

ZÁVISLOSTI A RITUÁLY

15. srpna 2012 v 16:33 | YumeOokami

Už dlouho jsem si říkala, že chci mít nějakou tu závislost. Jenže být to já a mít závislost je dosti složité, protože:
• cigarety - z finančního hlediska mi to až tak nevadí, ale člověk smrdí a zbarvuje to zuby
• kafe - zbarvuje zuby (a mě osobně uspává)
• fet - ne, k fetování se dostat nechci
• sladkosti - nemám ráda sladké, jen občas
• řezání - nehodlám si dělat na svém tělě víc jizev

Takže jaké koliv závislosti jdou mimo mě, ale vytvořila jsem si takové, které mému tělu tolik neubližují:
• nastřelování uší
• stříhání vlasů
• energy drinky
• vodní dýmka, kdykoliv mohu dám si jí
• koncerty (docela jsem se rozjezdila)

To že mám i nějaké rituály jsem si začala všímat až poslední dobou, protože některé rituály se tváří jako zvyklosti, ale kdyby to byly zvyklosti, daly by se vynechat, rituál ne.
• když jsem na intru a máme odpolední (od 14.00), stejně vstanu a jdu na snídani
• když jsem doma a chodím do práce/praxe/brigády, jdu ráno do pekárny kde si koupím něco k jídlu a o kousek dál u vietnamce energy drink
• ráno v práci/praxi/brigádě začínám práci snídání
• ráno než vstanu ještě pět minut ležím a nabírám síly
• ráno chodím do poslední chvíli jen ve spodním prádle
• čistím si zuby u televize
• spím nahá
• každé ráno si holím podpaždí
• aspoň pět minut si pročesávám vlasy
• občasně si ráno pouštím televizi
• do práce/praxe/brigády vstávám na nejposlednější možný čas (7.30)
• vždy si čistím zuby před snídaní, ne po
• při vaření si pouštím hudbu do 4.1 sestavy reproduktorů se zesilovačem (domácí kino)

A co vy, máte nějakou závislost a nějaký rituál?

PUPÍKY

13. srpna 2012 v 19:06 | YumeOokami
~ můj "sexy" zapadlý pupek ~

Nedávno jsme s mamkou řešily, jak našemu synovci dali v porodnici na pupeční šňůru skřipec, kterými sousedka zavírá pytle s houbami do mrazáku. Skrze to jsme se dostaly k tomu, že v porodnici budou chtít na rodičích (nejspíš to připadne na otce), aby pupík jejich potomku vázali sami. Což mě dost vyvedlo zmíry, když jsem si vzpomněla, jak jsem minule koukala na youtube na porod. Budu ráda když porodím, ale vázat ještě pupík? Prosím? Já vím, že doktoři na to ten žaludek mají ale co já? Jo možná mi to bude v tu chvíli jedno, ale co když ne? A co když to s tím chlapákem vedle mě dočista sekne?

Ale abych se dostala k jádru toho, co mě "rozesmálo" asi nejvíc. Evropská unie asi nemá nic víc na práci (haha), než řešit to, že udělají zákon, kdy se budou muset dělat "vypouklé" pupíky. Já sama jsem vlastníkem zapadlého pupíky a k pupíkům ven mám nějaký odpor. Asi je to tím, že dřív se dělaly spíš ty zapadlé. A mě to připadá jako osácek co vám tam zůstal. Někde jsem i četla, že ty vypouklé jsou víc hygienické. Což ale nemění nic na tom, že se mi nelíbí. A že ani nechci, aby můj potomek takový pupík měl.

Takže se dostávám zpět k tomu, že pokud budu chtít, aby moje dítě mělo zapadlý pupík, budu mu ho muset uvázat sama. No dobře, asi se s tím smířím. Ale co pak? Uvážu mu zapadlý a oni mě zavřou? Dostanu pokutu? Zdá se mi to trochu zcestné. Mimo to si myslím, že vzhled pupíku určuje, jak moc nízko ho uvážete. A rozkázat lidem aby svým potomkům vázali ty vypouklé se mi zdá zcela směšné. Už by mi přišlo reálnější kdyby to nařídili nemocnicím. A když budu chtít zapadlý pupík budu muset podmáznout doktora?

Fascinuje mě, jaké zbytečné věci dokáží lidé řešit a hrotit. Chápala bych to, kdyby se na ty zapadlé pupíky umíralo, nebo by vám dělaly problém. Ale já s ním dvacet let žiji bez problémů. Takže?

~ a Kurkový to udělali vůbec fikaně, nemá žádný pupek, jen si ho zkuste vyretouchovat je budete vypadat divně, asi jako bez obočí... ~

GRAFICKÉ POMOCI

7. srpna 2012 v 19:55 | YumeOokami
V práci máme skvělou složku, pomocy, jsou to data, která nám něčím pomáhají. Přednastavené diplomovky, loga, fonty je toho hodně. Člověk takové věci potřebuje. Pak i třeba manuály, které jsou pro génia :D nebo se mi to občas zdá. A proto sem dám nějaké stránky, které vám mohou pomoct a mě často pomáhají. Budou zde další přibývat.

~ najdete zde brushe, patterny, psd, textury, většina je volně stažitelná ale můžete narazit i na nějaké, které stáhnout nejdou a museli by jste se přihlásit a platit pomocí účtu.
~ stránka s fonty, které mají akcenty (háčky a čárky), u některých písem je napsáno, že při použití na tiskoviny a weby musíte mít svolení autora písma a odkaz na něj.
~ asi nejznámější stránka s různými fonty, bohužel také bez akcentů.
~ nejnámější stránka s miliony portfolií, najdete zde obrázky, fotografie, line-arty, brushe, patterny, textury, tutoriály (návody), texty, ikonky, animace aj... mé porfolio www.dzum.deviantart.com
~ skvělá stránka s hromadou fontů.
~ stránka, do které když vložíte fotografii (.jpg) nebo url nějakého fontu vyhledá vám název fontu a nabídne koupení fontu. Občas ten font najdete jinde ke stažení.
~ tutoriály pro photoshop.

BYLA JSEM VYBRÁNA

1. srpna 2012 v 16:54 | YumeOokami
Nedávno jsem se přihlásila k Bonitce, do výběru blogů a byla jsem vybrána. Uf, jsem ráda. Takže níže máte Bonitky názor. Kdo souhlasí? A kdo ne? Řekla bych, že vás bude dost, v menu v anketě, zda-li se vám líbí můj blog vítězí "Ne, nelíbí se mi" :D.

Admin: Yume Ookami
O blogu: Blog je zmiešaninou všetkého,čo má rada autorka a je predovšetkým o nej. Môžete tam nájsť reporty a fotografie z jej života, taktiež outfity, ktoré sama "skladá" či dokonca rôzne texty a úvahy. Taktiež tam nájdete niektoré druhy grafiky, ako napr. retouche, PNG či dokonca aj kresby autorky! :3
Prečo bol vybraný?: Na blog Yume chodím už nejaký čas a zaujal ma predovšetkým svojím autorským obsahom. Mám rada autorské blogy, ale ktoré majú "život". Čiže podobný blog ako má Yume. Páči sa mi,že si sama vyrába aj layouty a má zaujímavé články. Dobre sa mi číta to, čo píše a skoro vždy to obohatí nejakou alebo viacerými fotografiami ♥
Okrem toho si Yume dávam taktiež do obľúbených stránok na blogu! :) :3


MALÝ GÉNIUS

30. července 2012 v 18:32 | YumeOokami
Přemýšlela jsem co napsat, poslední dobou mě témata týdne vůbec nezajímají, nezdá se mi že by zde bylo něco, na co by se příjmeně psalo. Nebo na co by se dalo vůbec psát a tak je mi pak líto sledovat, jak sem lidi postují děsně "geniální" články, podobně jako já bádají nad tím co psát. A pak je hlavní strana blog.cz kupí nesmyslný žvásty. Kterými plním internet i já teď.

Ale my jsme si řekli ne. Takhle teda ne ne ne. K údálostem, které se dějí posledních pár dní na blog.cz skrze AK jsem si uvědomila, že je toho spousta o čem psát. Začneme třeba tím, proč někomu připadá geniální přidávat do AK slečny tupu Lotti (nebudu dokazovat na blog, nechci zvedat návštěvnost jejího drogového hnízda a stejně je snadné si adresu dohledat). Jen si vemte, její "nevinny bloček", který mohl být ještě několik let zakopaný pod základy blogových mrakodrapů, ale najednou je na špici, protože jej někdo nejmenovaný zviditelnil.

Dotyčný asi nepřemýšlel nad následky, dnešní doba je zlá, dětěm je upíráno dětství. Všude kolem nich je na ně nátlak aby dospěly, a kdyby náhodou nechtěly je tu televize a jsou tu blogy (zlatý alík.cz), kde pokud nejste blond, nechodíte denně se třemi promilemi v krvi, minimálně jednou týdně nejste sjetá/ý marihuanou či tvrdšími omamnými látkami a neholdujete nechráněnému sexu kde koliv, kdykoli a jak koliv, jste prostě OUT! Protože tihle lidé dneska vládnou blogové sféře (né-li světu). A ty následky? Už takhle je spousta dětí (ano pořád je považuji za děti), které se opíjejí do němoty, sedí na záchytce a čekají na rodiče. Jednu dobu se o tom mluvilo i hodně ve zprávách a najednou, člen AK, blogový "vzor" je stejný typ člověka? Co myslíte že se stane? Davové šílenství. Protože jen málo kdo je tak silná osobnost, aby nepropadl touze být jako ONA!

Po ulicích blogu ale i normálního života budou chodit tisíce zbloudilých duší. Které budou pyšné na to, že chlastají jak starý chlap, píchají jak stará kurva, vypadající jako nevinné blonďaté dítka. Tomuhle já říkám obrácená inteligence. Teď už jen čekat, kdy se toto drámo dostane na novu! Nejhorší je, že slečnu toto drama vůbec netrápí, naopak jí to dělá dobře.

JSOU MI ČTYŘI

29. července 2012 v 19:34 | YumeOokami
Tak nějak jsem zapomněla, že blog má i někdy narozeniny. Napadlo mě se podívat až když jsem podobný článek našla u Gabrielly a rozhodla jsem se i inspirovat.


• blog založen 10. července 2009


• počet článků ´09 - 56
• počet článků ´10 - 87
• počet článků ´11 - 141
• počet článků ´12 prozatím - 86

• dohromady 370

• nejvíce článků prozatím napsáno v Únoru (20)


• nejkomentovanější článek Zuzana Lookbook.nu
• počet návštěv 19 479
• počet designů cca 13

ZE ZÁKULÍSÍ
• počet rubrik 12
• počet galerií 16
• počet anket 36

NEPŘETVAŘUJÍCÍ SE

29. července 2012 v 18:49 | YumeOokami
Vždy jsem říkala, že nesnáším přetvářku, ale teď jsem přetvářku poznala i z druhé stránky pohledu. Nemám ráda přetvářku, kdy se člověk tváří, že jste nejskvělejší člověk, kterého jsem v životě potkala a že pro mě uděláte první poslední (teď nijak na nic nenarážím). Ale třeba já sama se přetvařuji, nebo se snažím poukazoat jen na ty skvělé věci v mém životě. Nerada někoho zatěžuji svými problémy. Jednu dobu jsem našla někoho, komu jsem o tom dokázala říct, ale to už je také dávno pryč. Dříve byl blog spíše depresivní výkecník. Dneska se snažím psát jen to dobré co mě potká. Je fakt, že by se se mnou spousta lidí asi stotžňovalo, že bych měla větší návštěvnost. Nebo kdybych byla takový ten pravý nefalšovaný "blogísek" (a že tu chvíli tato asociace byla). Ale já to prostě neumím. Už nechci být depresivní blog a člověk, nechci být ani blogísek. A možná proto, je toto prostředí možná nudné. Ono číst depresivní články je asi zábavnější než to jak si skvěle užívám volna. Nebo mě se to tak aspoň zdá. Snažím se ty špatné věci vypouštět a nebo psát tam, kde to nikdo nečte. Jednou jsem tuhle "fintu" použila, když mi jedna Nejmenovaná Blondie dělala ze vztahu peklo, když jsem ji říkala jen ty dobré části, nepsala jsem depresivní statusy, ignorovala jsem její esemesky. Když věděla, že to se mnou nic nedělá, že nejsem vyschýzovaná, že mu věřím, přestalo jí to bavit. Tuto fintu vřele doporučuji! A občas je přetvářka nutná, třeba svým blízkých nechci přitěžovat. Vemte si kolik starostí (podle vás a pro vás důležitých) máte v hlavě vy, tak ještě víc jich má vaše mamka a vy na ní ještě hodíte ty svoje? Nesmysl.
 
 

Reklama