LITERÁRNÍ DÍLA

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 06 PŘÍBĚH ZAČÍNAJÍCÍ NA "Nedočkavě pohlédl na své hodinky..."

6. února 2014 v 20:43 | YumeOokami
Další příběh, ohledně toho, že jsou uvozovku nahoře, dělá to blog.cz ve wordu je mám normálně. Takže to není má chyba. Tenhle příběh se mi psal rozhodně snadněji než ostatní ale taky je kratší.

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 05 PŘÍBĚH VĚCI

5. února 2014 v 12:30 | YumeOokami
Ach ano, ukamenujte mě slečno Moniko, že jsem si zase (!) upravila pravidla. Ale já prostě podle pravidel nejedu. Měla jsem vyprávět příběh své věci z pokoje. Ale já si zvolila svůj mobilní telefon, je snadné jeho příběh popsat, a nějaký čas v mém pokoji taky stráví. Jistě, mohla jsem vyprávět třeba o peřině, globusu, skříni, o věci, která je v mém pokoji permanentně. Ale mě se nechtělo.

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 04 BÁSNIČKA

4. února 2014 v 23:17 | YumeOokami
Tak jo, básničky mi opravdu nikdy, ale nikdy nešly. Takže tohle berze hodne s rezervou. Slova, která jsem musela použít: modrá, nedůvěra, polovina a brnknout

Barva mých vlasů je modrá,
pod ními skrývá se nedůvěra,
a proto mi musí brknout,
má drahá polovina.

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 03 POVÍDKA PŘED ROKEM 1950

4. února 2014 v 14:31 | YumeOokami
S denním spožděním ale přeci. Jaksi jsem včera nestíhala, večer jsem byla v kině na Já, Frankenstein a vrátili jsme se až po půlnoci protože nám domů už nic nejelo a tak jsme si udělali příjemnou procházku. A dnes ráno jsem šla ještě na zápočty, takže až teď. Trochu jsem nesplnila zadání, protože se velká část příběhu odehrává v roce 1950, ale snad mi bude odpuštěno. Po pravdě mě dějepis nikdy moc nebavil a tak jsem pořádně nevěděla co psát. Ale vzala jsem si k povídce Korejskou válku, která v tomto roce vypukla. No, rozhodně se mi to zdá jako jedno z nejtěžších témat, psát povídku k nějakému roku.

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 02 Fan Fiction: Bokura Ga Ita

3. února 2014 v 0:36 | YumeOokami
Tohle anime mám ráda, protože to co se v něm odehrávalo, se tak trochu odegrávalo i mě. Ale fan fikci jsem pojala dost jinak, než byl celý příběh stavěný. Na naivitě, klasickém milostném trojúhelníku a happy-endu. Tady je takové drsnější Bokura Ga Ita v mém podání. Snad mě fanoušci neslíknou z kůže. Kdo nezná příběh (jakože asi většina) zde + zde pěkná recenze od Dajanky. Opradu dlouho jsem vymýšlela na co fanfikci napíšu, a nemohla jsem pořád nic vymyslet.

VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 01 KLASICKÁ POHÁDKA

1. února 2014 v 19:37 | YumeOokami
Tak jak jsem již předesílala, zde postuji svou pohádku. Nakonec to nebylo tak snadné jak jsem si myslela, naopak. Možná jsem už stará nějaké pohádky vymýšlet, protože sama už na ně moc nekoukám ale snad se mi aspoň trochu podařilo zvládnout pohádkový útvar. No, bude to fuška, všechno napsat. Dlouho jsem nepsala a proto jsem si řekla, že si tento challange dám. Více pod perexem.

NEPLAČ, JEDNOU SE SETKÁME, AŽ ZAVŘEŠ OČI

26. března 2013 v 16:08 | YumeOokami
Zima se držela zuby nehty svých sil, ale sluníčko ji pomalu oslabovalo. Rozpouštělo zbytky třpytivého sněhu, zahřívalo semínka trávy pod povrchem, aby měla sílu vyrůst. Snažilo se paprsky rozehřát zmrzlá srdce pod teplými bundami. Jen na ni paprsek nezbyl. Seděla na lavičce a po krku jí běhal nepříjemný chlad, ale nevnímala jej. Ruce měla jako led a jediné co jí hřálo, byly její slzy. Zadívala se do slunce a hlavou jí proběhly vzpomínky z minulého léta. Teplo, čas strávený u rybníka obklopená přáteli, meloun, zmrzlina a smích. Při každé myšlence se slzy přidaly a na konci její brady opustily tvář a neslyšně dopadly do jejího klína. Vlasy se jí zběsile zmítaly kolem obličeje jako plameny nad poleny. Pár slovy jí osud ukázal, že když si myslela, že špatně se má, vyvedl jí z omylu a ukázal jí, jak nevděčná byla. Připomněl ji, jak může být bezcenná a nedůležitá. Nevnímala hluk projíždějících aut ani slova kolemjdoucích. Věděla, že jí nikdo neosloví. Čas plynul pomalu a přitom se ohýbal tak rychle. Lidi se měnili jako proud vody, všichni se zajímali jen o sebe a jí si nikdo nevšiml. Slunce vzdalo svůj dnešní boj a dovolilo tmě, aby nastolila klid. Její tělo ji upozorňovalo, že jí je zima třasem svalů, ale to nebylo to, co ji zaneprazdňovalo. Víc ji zajímaly její myšlenky, ty teď měly přednost. Zavřela oči, neviděla nic, ale po chvíli ucítila příjemný teplý dotek něčí ruky. Když se podívala tím směrem, přímo před očima měla zelené oči. Tak zvláštní tvar očí nikdy neviděla a sama nevěděla, proč k nim má ve vteřině tak velkou důvěru. Rozhlédla se, byla v pokoji se starým nábytkem a vafkami, přes které byly přehozené kalhoty na snowboard, černo-zelená bunda a helma. V pokoji nebyli sami, kolem poznala známé tváře ale oni jakoby byli ve vzduchové bublině, kam nepronikl žádný jiný zvuk. Vnímali jen své pohledy, úsměvy, a dotyky.

Její srdce přestalo být a tělo vychladlo. Usnula s nejhezčí vzpomínkou, kterou měla, na den kdy se naučila smát. Navždy uvězněná ve smyčce, kde je šťastná.

REALITA NEREÁLNÝCH SNŮ

7. února 2013 v 14:30 | YumeOokami
Je pozdě večer a má víčka těžknou, jakoby snad ta slabá kůže najednou vážila tunu. Z mrkání se stává zavírání a otevírání očí. Čím delší interval, tím bolestnější je pohled do umělého světla mého pokoje. Než se trápit rychle seberu posledních pár sil a natáhnu se po vypínači. Světlo se ve vteřině ztratí a místnost polije temná tma. Slastně oddychnu, protože tma na mě působí stejně, jako kdybych si dala šálek horké čokolády v zimě.
Mé oči jsou zavřené a víčka těžknou víc a víc. Tma, kterou mám před očima, se prohlubuje. Sem tam se mi před očima promítne výjev z minulosti, z dnešního dne ale má mysl nadále klesá do hlubin temna, které se prohlubuje víc a víc. Pohlcuje mě a tráví mé končetiny, čím hlouběji se propadám, tím méně ze mě zbývá. Prsty, paže a v neposlední řadě, mé srdce.
Cuknu sebou a vystřelím jak čertík z krabice do posedu. Můj dech je nestálý, a na čele mám malé kapky potu. Oči mám vytřeštěné, snažím se zklidnit svůj dech. Rozhlížím se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem tam, kde mám být. Když se mé oči rozkoukají a pevnými body se ujistí, že jsem ve své posteli, položím se zpět. Chvíli ještě oddechuji, abych dech srovnala. Pak si uvědomuji, že už asi neusnu, vždyť je ráno. Vstanu a sejdu po schodech dolů do kuchyně. Chuť na snídani nemám a tak provedu svou denní hygienu. Přemýšlím co s dnešním dnem ale nic mě nenapadá. Přemýšlím tak dlouho, až je najednou noc. Jakoby den utekl jak obláček na obloze. Jakoby ten den snad ani neexistoval, nebyl reálný. Únava mě zmáhá ještě víc, než předešlý večer, a tak se už ani nesnažím bránit. Tělo si žádá odpočinku, s klidem ulehám a odcházím do říše snů.
Zdá se mi, že se nemohu probrat. Bojuji s pánem stínů, který mě k sobě přikoval pevnými pouty a nehodlá se mě jen tak vzdát. Boj se mi zdá již předem prohraný. Co se stane, když se vzdám? Bojím se, že tu zůstanu navždy. Začínám panikařit a vymýšlím všemožné i nemožné způsoby, jak se probudit. Zavírám víčka, silně je mačkám k sobě. Záhy je rychle otevírám. Co se to děje? Já pořád spím! Jsem stále ve snu! Vidím sama sebe, jak sebou zmítám jen proto, abych se probudila.
Opakuji "kouzlo" s víčky. Lapám po dechu, roztěkaně kmitám očima po místnosti. Šahám na sebe jestli opravdu existuji, jestli se nerozplynu jako mlha. Nejsem stále ve snu? Rozhlížím se, jestli vše kolem mě je realita a nic nepřipomíná sen. Během chvíle zjistím, že už jsem opravdu vzhůru. Zklidním svůj dech a zamyslím se. Mám strach znovu ulehnout. Mám strach ze snů, kdy zapomínám co je sen, a co je jen realita.
Do dnes nezapomenu, jak se mi zdál sen, a v něm jsem usnuls a zdál se mi sen další. Jako bych tímto způsobem prostupovala do hlubších vrstev svého podvědomí. A co kdybych se pak už nedokázala probudit?

ČIRÁ BOLEST

2. února 2013 v 15:43 | YumeOokami
Když jsem jí dopsala neměla jsem sílu jí prezentovat na internetu, a nakonec jsem na ni zapomněla. Teď, když jsou všechná má data kdesi v jedničkonulovém světě, jsem se viděsila, že jsem o ní přišla nadobro. Ale naštěstí jsem jí našla a tak Vám ji konečně můžu představit.

Cítila jsem se tak sebevědomě, v klidu. S ním už to není vztah ale pomalé umírání a přesto to tak bolí. Začínám být stejná jako před lety, zmlácená životem. Jen s jedním velkým rozdílem, nikdo to na mě nepozná. Přemýšlím, jestli si H. mám pustit k tělu, aby se ve mně nezklamal, tak jako on. I když jsem už taková byla, dnes je mu to jedno. Vím, co všechno jsem udělala, ale ačkoliv se snažím, aby si myslel jak jsem bezcitná, a že se mi to asi daří, když se ke mně chová takhle, i já se snažím o tom přesvědčit, je ve mně toho citu až moc. A bolesti ještě víc. Zase mi někdo psal, jak to táhne s jinou. Měla jsem být v pohodě, ale místo toho jsem dostala záchvat. Už dlouho jsem nebrečela, natož abych křičela. Snažila jsem se myslet na optimismus H., jenže to bohužel vůbec nepomohlo. Chtěla jsem jej i zavolat, a poprosit o prosté objetí, ale ne. Tak moc bych jej zklamala. Nehodlám mu tu iluzi zničit. Zavolala jsem mu, člověku, který tvrdí že mě miluje. A co jsem slyšela? "Nech toho" s tím, že s ní nic opravdu nemá. Ten jeho tón zhnusení a otrávenosti. Tak jsem to raději položila. Nezavolal. Budu se jen dál utápět ve své milosrdné lži. Kdy se konečně utopím? Jen jsem se dívala na svůj obraz v zrcadle. Viděla jsem svou vlastní bolest v celé své kráse. Viděla jsem slzy značící bolest, ale pro mě neznamenající nic. Viděla jsem své krvavé oči prahnoucí po více bolesti. Obličej stahující se do zajímavé mimiky, něco mezi zoufalstvím a radostí. Vždy přemýšlím, proč jsem tak slabá a neublížím si. Mám takový strach z fyzické bolesti, z jizev, naštěstí mi to vynahrazuje ta bolest psychická. Vytváří jizvy, které nikdy nikdo neuvidí, na srdci a duši, ty se nikdy nezacelí. Byla jsem tak zhnusená, že jsem tak uboze slabá. Jsem zrůda a monstrum, které neukazuje svou pravou tvář, protože by se z toho svět kolem mě zhroutil. Kladli by si otázky kdy, jak a proč? Zhroucení systému, jehož jsem nedílným článkem. A teď nasadit úsměv a předstírat, že vše funguje dál, zatímco systém se nadále hroutí jako domeček z popela.

TOUHA A STRACH

15. října 2012 v 17:53 | YumeOokami
Tvá ústa šeptala mé jméno,
Tve ruce chtěly mé tělo.
Všechno to jsem ti mohl dát,
jenže to bych se nesměl bát.

Vzpomínky zůstanou,
nesmíme zapomenout a já už nikdy nechci jinou.

Tvé ruce jsou chladne jak led,
já chtěl bych je rozehřát hned.
Vsak pozděje teď.
Opuštíš tento svět.

Vzpomínky zůstanou,
nesmím zapomenout.
City nikdy nepominou a já nebudu chtít jinou.
~ původně to měla být píseň, nakonec to skončilo takto, z roku 2010 ~

HAVRAN

14. října 2012 v 19:47 | YumeOokami


Slova, věty. Spousta slov, ze kterých vzniká spousta smysluplných vět obsahující rady a zkušenosti. Poslouchám pozorně, vlastně ne. Vůbec nevnímám, o čem mluví. Ne že by mě to nezajímalo, ale více mě zajímají pohyby, gesta. Napínaní kůže, vystouplé žíly na rukách, které dělají jeho ruce staršími. Pohyby šlach při mávnutí rukou a vytvoření gesta. Pohyb žíly na krku při nádechu, občas si připadám dost divně, když mě taková věc vzrušuje. Ne, nejsem normální. Měla bych jen poslouchat a ne zkoumat. Koukám na špínu pod nehty, dnes mi to pro jednou nevadí a spíše přemýšlím, kde se vzala. Bohužel neostanu u odkrytých částí těla, zcela bez výčitek jej svlékám pohledem. Nedělají to jen muži. Jenže tuhle část představ mám nejméně ráda. Člověk si něco vysní a většinou je zklamán, ale jsem taková, stejně si ho budu představovat ideálního, ono se stejně nic nestane a já se nezklamu. Stále jsem zabraná do svého hlubokého pozorování a představ o něčem co se nestane. Jenže proti mně je silný protivník, který je bystrý a rychle si všimne, že nedávám pozor.

"Vy mě neposloucháte" oboří se na mě a podívá se káravým pohledem.

"Ale ano poslouchám" snažím se zachránit situaci, protože nevím, jak bych vysvětlila to, co jsem si právě představovala.

Zvedne se ze židle a pomalu dojde až ke mně.

"Ale neposloucháte" je tak blízko, že cítím jeho horký dech, jak dopadá na mou kůži na krku. Lehce se otřepu a snažím se zbavit své husí kůže. Mé tělo se lehce zachvěje, myslím si, že je to neznatelné ale to se zcela mýlím, protože on mou reakci vycítí. V nestřežené vteřině se ke mně rychle nakloní. Naše rty jsou od sebe jen kousek, ale on chvilku vyčká. V tu chvíli mi připadá, že se mé tělo rozskočí. Ta vteřina je nejen dlouhá ale trpím v ní závratí. Naštěstí ta chvíle pomine a naše rty se setkají. Nevím jak v jeho hlavě, ale v mé v té chvíli proběhne atomový výbuch, který zničí všechny dosavadní myšlenky, ale hlavně tam udělá neskutečný chaos. Všechno se to ve mně hádá.

"To přeci nemůžete!"

"Co si o tom pomyslí ostatní."

"To se přece nikdo nedoví."

"Nic to pro tebe neznamená!"

"Nic to pro něj neznamená!"

"Jsi jedna z mnoha, nedělej si naděje."

"Je to jen hra."

"Nic víc nechceš."

"Chceš být nenahraditelná."

"A co bude dál? Polibkem to skončí?"

Tak tuhle otázku nenávidím asi ze všeho nejvíc. Proč nad tím musím přemýšlet? Co to nechat plout? Ale když to nechám plout, moc dobře vím, jak to dopadne. No a tak to tak dopadne? Co se stane? Co to řešit až zítra?

Vydám se vstříc jeho polibkům. Vždycky hledám chyby, i v polibcích, ale zde jich nenacházím. Že by pan dokonalý? No uvidíme, ono se zase něco najde, jako vždycky. Zachová se přesně tak, jak bych chtěla. Moc dlouho to neprotahuje, aby vzrušení neopadlo. Popadne mě do náručí a opře si mne o zeď. Jeho zkušené ruce putují po mém těle od shora dolů, až k lemu trička, které mi hbitě sundá a zahodí kam si. Rozhodně nehodlám být pozadu a udělám to samé. Jsem strašná a tak zkontroluji, jestli nenajdu nějakou vadu na těle, zatím vše vypadá podle mých představ. Ústy zaměstnává každičkou mou buňku citlivosti a zařizuje neustálé chvění. Cítím motýlky v břiše, ten pocit jsem měla poprvé a naposledy někdy v dětství a rozhodně jsem nevěřila tomu, že to ještě někdy zažiji, myslela jsem si, že je to ztracený pocit. Zrychluje se mi tep, zrychluje se mi dech, a i když by se mohlo zdát, že je mi zima, mé tělo se sice celé chvěje, ale uvnitř hoří - touhou, chtíčem po poznání, chemií?

Popadne mě divoká nálada, tak jako vždy. Přetočím nás a teď se ocitne na chladné stěně on. Lehce ho přirazím, tak aby to trošku bolelo, a s potutelným smíchem zaryji své nehty do jeho hrudi. Potichu zasyčí, což mě přinutí se usmát i nahlas. Nechi být dlouho od jeho rtů a tak se na něj zase vrhám. Vyhoupne si mě do pasu a po paměti mě donese do měkké postele na konci místnosti. Nepoloží mě jemně, ale hodí mne do postele, jako by se mě chtěl zbavit. Což se záhy vyvrátí.

Nechci propustit city. Chci být jeho věc. Jeho porcelánová hračka pro všechny neřestné hry. Chci znovu cítit ten pocit nedůležitosti. Chci být zase věc. Cítit jeho chamtivý pohled, cítit jeho nedočkavé ruce jak putují - všude. Nad tím jak jsme sundali zbytek zahalujících svršků i spodků jsem moc nepřemýšlela. Užívala jsem si tepla našich roztoužených těl. Horký vánek našich vzdechů a všude přítomnou vášeň říznutou nekonečně rostoucí touhou. Nemůžu zastavit své zlozvyky a tak jej škrábu po zádech, koušu do rtů a tahám za jeho havraní vlasy.

Otočil si mě zády k sobě, moc rychle zjistil, co se mi líbí, a ještě víc mě překvapuje, jak snadno jsem se poddala. Já, která byla věcně dominantní jsem teď jak hadrová panenka svíjející se pod vlnami vzrušení. Steny nedokážu potlačit. A co přijde nakonec? Nemůžu se dočkat, ale on si mě vychutnává, dlouho mě ještě trápí. Ale každého pohár přeteče, a…

"Vy mě neposloucháte"

RAK

14. května 2012 v 19:18 | YumeOokami
Pamatuji si, jak hřejí sluneční paprsky a jak příjemný je letní teplý vánek. Pamatuji si kapky, které se mi zamotávaly do vlasů a dělaly je splihlými. Nedokážu zapomenout na letní vyhřívání se na louce, kde vše jen bzučelo, a květiny se lehce pohupovaly v teplém vánku. Nikdy nezapomenu na tvůj hřejivý dotek. Hladil jsi mě, jako bych byla z křehkého porcelánu. Ano, tohle všechno si živě pamatuji. Jenže teď už to jsou jen vzpomínky.

Jediné, co teď kolem sebe mám, je holý chladný pokoj, načichlý lékařskými přípravky, lidským pachem a strachem. Ale jsem tu sama, tak jako nikdy před tím. Připadám si jako nakažlivá zrůda, i když pravda je jinde. Připadám si jako pták lapený do zlaté klícky, kde je proti své vůli a má zpívat.

Cítím příjemné a jemné škubání v místě, kde má zapíchnutou jehlu s výživou. Zvykla jsem si na to. Dívám se z okna, kde je život. Je to tak blízko, jen za oknem. Vidím paprsky ale nehřejí mne. Slyším ptáky ale jsou moc daleko. Dokonce slyším vzdálené hlasy, smích. Jenže od toho všeho mě dělí zeď.

Přejedu si po holé hlavě a zadívám se na vázu co stojí na stole. Slunečnice kterou jsi mi dal už uschla. Dřív jsem měla každý den novou květinu ale takhle již stihla uschnout. Dřív jsem tvé pronikavě modré oči vídala každý den. Každý den jsem cítila tvou vůni a teplo, ale prodleva tvých návštěv se s odstupem času prodlužovala.

Nemám ti to za zlé. Chápu, že chceš žít. Chceš cítit teplo slunce a ne chlad mého nemocničního pokoje. Všechno je tu tak šedé, bez život. Připadám si jako ve starém černobílém filmu, kde jsem vedlejší postava, která má ve filmu jen pár štěků. Četla jsem si, kreslila, dívala se na seriály. Jenže mě to už nebaví, je to tak dlouho, pořád dokola. Už se jen dívám po zdech a hledám nějakou změnu.

Nenacházím. Mé oči těžknou, cítím jak mě šimrá tráva, lechtá vánek a tvůj dotek, který mě víská ve vlasech. Všechno je to pryč. Hluk sester mě vyrušil a vrátil do chladné cimry. Už se mnou pomalu nemluví, neříkají mi, to bude v pohodě, protože nebude. Nebo máš návštěvu, protože nemám.

Nemám už nikoho. Otec mi zemřel při autonehodě ve třech letech. Mamka umřela na rakovinu před měsícem, a ty? Ty žiješ, bohu dík. Ale já, já chřadnu a umírám. Rakovina. Zkazila mi vše co jsem měla. Studium, rodinu, lásku. Mohu jen čekat, kdyto přijde. Chci usnout, chci eutanázii. Proč mě tolik trápí? Vždyť už to nemá smysl. Kdyby jsi mé myšlenky slyšel, plácnu by jsi mě přes hlavu za takové řeči. Jenže je neslyšíš, nemůžeš, nejsi tu.

Dny a měsíce plynou a já se cítím slabší a slabší. Chce se mi tolik spát, jenže já čekám, čekám kdy se otevřou dveře a v nich nebude nikdo v bílém plášti. Marně. Zapomněl jsi na mne, ačkoliv jsi mi sliboval, že z tvého srdce nikdy nezmizím. Sejde z očí, sejde s mysli. Něco to do sebe má.

Je mi zima a teplo zároveň. Už vím že se blíží konec mého trápení a to mne hřeje. Slyším křik, slyším doktory a sestry jak okolo mne běhají. Slyším jak se snaží mne zachránit. Marně.

Spěšné kroky, běží přes tři schody, jen aby se dostal do pokoje včas. Rozrazí dveře a tam uvidí bojující doktory o její život. Marně, linka života na monitoru je rovná a přístroj hlučí. Po pár minutách je konec. Spustí se mu slzy z očí, zahledí se na vázu s květinou. Je to čerstvá slunečnice.

"Kde se tu vzala?" špitne

"Nechala si ji přinést" odpoví procházející sestra.

"Měl jsem tu být včas a tu květinu ti dát, promiň a sbohem" sevře její dlaň ve svých, políbí a pomalým krokem odejde. Znovu jí tam nechává samotnou.

KŘEHKÁ BOJIVNICE

16. února 2012 v 18:31 | YumeOokami
Krev se mi vaří, srdce mi hoří a já mám chuť se prát. Tělo na to sílu má ale mysl ne. Jen sebou škubnu, vyběhnu na chodbu, vklouznu do kozaček a zapnu je div neutrhnu zip. Popadnu kabát a prásknu za sebou dveřmi. Slyším, že se snaží se mnou udržet krok a dohnat mě ale je ve skluzu. Nastoupím do výtahu, prudce zabouchnu vnitřní krytí a zmáčknu číslo nula, on je nula. Slyším jak běží po schodech ale já jsem rychlejší. Na chodbě minu vozíčkáře div do něj nevrazím a přes zuby jen procedím "dobrý večer". Připadám si tak nevychovaná ale v tuto chvíli je mi to ukradené. Cestou k autu hrabu klíče v kapse. Nasednu a nastartuji. Stoupne si za auto. Couvnu. Neuhne. Debil. Prudce vystoupím.

"Vypadni" štěknu.

"Ne, co si jako myslíš?" s mírou naštvanosti je na tom stejně jako já.

Chytnu ho za vlasy, těsně u hlavy, odtáhnu ho k předku auta a tam s ním máchnu tak, aby spadl. Rychle nastoupím do auta, vyjedu z místa a vyjedu pryč. Nestíhá mě zastavit, řadím tak rychle jako nikdy předtím a trochu autu ubližuji. Je mi to všechno jedno. Hlavou se mi nehoní myšlenka šlápnutí plynu a nabourání do svodidel, ne, tak zbabělá nejsem. Cesta mě uklidňuje, nebo možná spíš decibely hlasitosti a to jak kolem mě mizí. Mám to tu proježděné ale za chvíli už cesty nepoznávám. Telefon nezvoní, nemá o mě strach, je mu to jedno, nebo možná není ale hrdost a ego mu to nedovolí. Snížit se a projevit strach o mě. Ale tentokrát ti nezavolám první, třeba klidně celý život.

Ubíhají minuty, zdají se být tak dlouho oproti okolnímu světu. Přemůže mě touha čerstvého vzduchu a protažení svalů. Zastavím někde na kraji světa na odpočívadle, zamknu ani nevím proč a začnu křičet. V tom už můj křik není slyšet, je ukryt v kusu látky.

Zvonek, jednou, dvakrát. Kdo by to mohl být v takovou hodinu? Že bych se po třech hodinách vrátila? Proč bych to dělala? Omluvit se? Vzít si věci?

"Policie české republiky, dobrý večer"

"Znáte tuto dívku? Měla tu dnes u vás být" policista natahuje ruku s občanským průkazem a mou patnáctiletou fotografií kde si jsem podobná jen hodně vzdáleně.

"Ano, je to přítelkyně mého syna" pronese roztřeseným hlasem.

"Mohli bychom s ním mluvit?" otáží se.

"Jistě, Hiro!" křikne na něj.

"Dobrý večer, co se děje?" zeptá se nechápavým tónem ale strach uvnitř se hromadí.

"Dobrý večer, tato dívka je už několik hodin pohřešovaná, kdy jste ji naposledy viděl? Její auto, se našlo celé zakrvácené."

Temno. Ticho. Chlad. Beznaděj. Slzy? Že by to byly slzy? Hřejí. Tak příjemně hřejí. Vzpomněl si na větu z filmu, který má, nebo možná měla, tak ráda. Co kdyby? Co kdyby se nepohádali. Co kdyby se o ní víc bál. Co kdyby jí své city dával více na vědomí. Co kdyby, měl teď v hlavě milióny. A přitom tam neměl nic.

Týden, dva, tři. Život jde dál. Ale jak? Jen tak? Všude o ní mluví, všude jsou plakáty, reportáže, všude o ni mluví. Jak se jí zbavit? Chce se jí zbavit? Nenávidí ho, ona, její matka, jeho otec, jeho matka ale nejvíc se nenávidí on sám. Ale skončit to nechce, co kdyby? Co kdyby se vrátila? Musí se vrátit. Vrátí se. Ale co kdyby ne? Co když ne? Cesta na autobus, cesta autobusem, škola, cesta autobusem, cesta domů, zírání tubě do stěny, sem tam nějaké jídlo a pití, spánek. Nic jiného mu nejde. Běžet na automat a myslet, vzpomínat, na všechny chyby ale i krásné chvíle. Už to nikdy nezažije. Nebo snad ano?

"Hiro!" slyší její smích.

"Hiro!" slyší její pláč.

"Hiro! Našli ji!" slyší svit v tunelu. Chvíli tápe, co má dělat ale nakonec se odtrhne od myšlenek a stěny a vystřelí k obrazovce. Jen těžce ji poznává. Je celá zubožená, pomlácená, má více modřin a tržných ran, než čistých míst. Pamatuje si, jak měla pleť jemnou a krásnou jako čerstvá závěj sněhu, sněhu který miluje. Ji miluje. Oči krvavé, uplakané. Celá pohublá, tak křehká. Proč si její křehkosti nikdy nevšiml? Jenže to nejdůležitější čeho si v první chvíli nevšímal, bylo, že je živá.

Týden, dva, tři o ní neslyšel. Neozvala se a ani on neměl odvahu. Přitom by ji chtěl obejmout a zničit všechno zlé aby zůstalo jen to dobré. Jenže tomu strach nedovolí. Znovu se dívá na zprávy a slyší výpověď o jejich zážitcích.

"Bili mě. Kopali do mě. Típali si o mě cigarety." Její hlas se třese, obličej není vidět, ale on její hlas poznává. Je plný strachu a bolesti, takovou ji nezná.

"Znásilňovali vás?" padne otázka soudu, v tu chvíli si připadá jako pachatel a bojí se odpovědi, Vteřiny do její odpovědi se táhnou jako tekutý karamel.

"Ne, muž C se o to snažil, ale muž A a B mu odmítali pomoct a já se vždy nějak ubránila, kopnutím, kousnutím" řekne již s pevnějším hlasem.

Vzlyká, vzlyká tak silně, že až zapomíná dýchat, ale jeho rodiče k němu nepřijdou a neutěší ho. Patří mu to, var ve vlastní šťávě. Je šťastný i nešťastný.

Jeden, dva, tři týdny. Už mu vše přijde jako věčnost. Sám je pohublý. Že by už nikdy nepřišla? Už ji nikdy neuvidí. Její pronikavé oči, řezané rty. Vše co tak zbožňuje, až uctívá. Jeho malá bohyně. Vstoupí do první učebny a zastaví se, jakoby viděl smrt, ducha, svou drahou polovičku. Ano není to dežaví? Které si natolik přál? Ne přál si realitu a originál. Od strašných záběrů uběhla doba, váhu už má v pořádku ale obličej na sobě stále nese zásah trýznění. Malé zarudlé ranky. Jakoby porcelánovou panenku někdo lehce upustil a ona popraskala. Pozvedne oči, čeká v nich prázdnotu, vidí jiskřičku bolesti ale také naděje. Nerozeběhne se tak jako jeho mysl, ale klidně k ní dojde a posadí se vedle ní. Nemůže se jí dotknout, ačkoliv by moc chtěl. Musí vyčkat, vše je na ní. Ano ta hádka byla oboustranná ale následky jen jednostranné. Pomalu ale přeci rychle ho obejmula. Chtěla utéct od šepotu lidí kolem ní a on byl to tiché útočiště. Objal ji tak, aby ji nerozmačkal ale i tak aby jeho objetí cítila, aby cítila. jak ji ochraňuje. Jak ho vše mrzí a aby cítila rozhodnutí, že ji už nikdy nepustí.

Hodina češtiny, šepot neustává. Do třídy vchází jedna z férových učitelek a na tváři je znát starost a nevyspání. Nemohla se dočkat dne, kdy zjistí že ona, jen studentka, sedí v lavici na svém místě. Usadí se.

"Chtěla by jsi nám něco říct?"

"Ano a mohu být sprostá?" postaví se a učitelka na souhlas kývne. Vzhledem k okolnostem je to irelevantní.

"Z toho co se stalo se neposeru, nejsem první a bohužel ani poslední a kdybych se měla z takovýchto věcí hroutit, tak nejsem tam, kde teď jsem. Už o tom nechci nikdy mluvit. Děkuji." Završila řeč díky za ochotu se nevyptávat a posadila se.

Ano, to byla ona. Jeho.

Křehká bojovnice.

JEN PRO CHVÍLI ŠTĚSTÍ 2/2

10. listopadu 2011 v 16:07 | YumeOokami
PŘÍSTUPNOST: 15+
VAROVÁNÍ: sex
ŽÁNR: zamilované, erotické
ČÁST: 2/2

"Caroline" podíval se jí hluboce do očí. Byl jediný kdo jí tak říkal, tak nádherným vzrušujícím tónem, šimralo jí lehce v podbřišku vždy, když na ní promluvil, objal nebo se jí lehce dotkl, ale takhle uprostřed v noci, v záři svíček jí její vlastní jméno, vyslovené jím, vzrušovalo ještě víc.

"Myslím že víš co tím mám na mysli" Cary jen zavrtěla hlavou ale nespouštěla pohled z jeho černých očí, které jí pohlcovali a ona padala do melodie jeho hlasu.

"Kdybych vydržel, kdybych nebyl tak bláhový, mohl jsem mít sen, mýtickou bohyni, tebe Caroline" naklonil se k ní. Ona jen přivřela oči a tím se jí její zorné pole zúžilo na jeho rty, které se velmi opatrně přibližovali.

Lehce se jejich rty sebe dotkly, pociťovala co jako silný výbuch, díky kterému jí po těle běhalo milion malých částic, které jí lechtaly. Na chvilku se oddálili a po chvilce jí políbil už vášnivěji a ona mu jeho polibky opětovala. Oboum se těla rozpálila, líbali se tak jemně že nevydávali žádný zvuk, jen se jim zrychloval dech. Zajela mu rukou do vlasů a jemně jej v nich výskala. On jí sjel rukou na krk a jemně jí zarýval nehty. Polibky byly vášnivější a rychlejší a vzdechy hlasitější.
Na patře zašustěly peřiny a osoba tak blízká i vzdálená, se přetočila na druhý bok. Cary odstrčila Draco od sebe a jejich rty pocítily chlad. Zůstala se sklopenou hlavou a rukama opřená o jeho hruď.

"To nesmíme" špitla a oči se jí zalily slzami.

"Máš pravdu, omlouvám se Caroline" jemně jí chytl za křehké ruce a prsty jí pohladil hřbet rukou.

"Dobrou noc" špitl a dal jí jemnou pusu na tvář. Vyšel nahoru do postele, lehl si a ještě několik minut přemýšlel o tom co se stalo, stejně jako Caroline, která i chvilku plakala ale nakonec zavřela unavené oči a usnula.

Ráno uslyšela příjemný ptačí zpěv a na tváři paprsky slunce. Pomalu se protáhla, vylezla z postele, rychle se oblékla do jednoduchých zavazovacích šatů, pod kterými měla jen kalhotky, udělala si hygienu a začala potichu připravovat snídani. Vajíčka se slaninou, chléb a pomerančový džus. První sešla ze schodů příjemně naladěná Lan a za ní Draco, který se snažil zachytit pohled Cary.

"Dobré ráno" pronesla Lan a zasedla k snídaní.

"Dobré" odvětila jí Cary ale Draco mlčel.

Když posnídali, začala Lan s Draco balit, po půl hodině byli hotovi a tak se začali oblékat na odchod.

"Děkujeme za příjemný večer Cary a za všechno to jídlo, jsi moc hodná, doufám že někdy přijedeš ty k nám nebo zase ty za námi" usmála se nic netušící Lan, objala Cary a oba odešli. Cary za nimi ještě mávala z okna ale naštěstí z té dálky nebyly vidět její slzy. Aby nemusela na včerejšek myslet začala uklízet, z peřiny její vůni necítila ale jeho ano a tak si převlékla na rudé saténové povlečení. Umyla všechno nádobí a vyprala špinavé prádlo které pak i pověsila, takže celý byt voněl příjemnou aviváží. Když skončila se vším luxováním, utíráním prachu, přerovnáváním a vyřazováním bylo kolem páté odpoledne. Venku začalo být chmurno a ačkoliv bylo jaro venku už se stmívalo. Začalo jí kručet v žaludku ale místo toho aby se nejedla pustila si ten horor, který měli v plánu vidět. V půlce filmu jí vyrušil zvonek, zmátořená šla odejít, když otevřela uviděla ty černé oči.

"Caroline" vydechl Draco, chvíli tam oba stáli jak opaření ale pak Draco chytl Caroline pod pasem a jejich rty se opět setkaly. Vášnivě si vymněňovaly dotyky jazyky, které společně tančili divoké tango. Caroline se jej chytla za krkem, Draco jí vzal do náručí, vstoupil s ní do bytu a zakopl za sebou dveře. Nepřestávali se líbat, vynesl jí do patra, kde byla čerstvě povlečená postel, lehce jí položil do saténového povlečení. Byl rukama opřený u jejich ramen, dala ruce pod jeho tričko a pomalu jej hladila směrem ke krku, čímž mu tričko sundávala. Pomohl jí a přes hlavu si jej sundal sám. Vzal jednu ze stuh na jejích šatech a lehce zatáhl, oprostil jí od kusu toho hadru, který teď neměl žádný význam. Byla polonahá, styděla se ale taky jí to vzrušovalo, stejně jako jeho. Hladil její nádherné, jemně opálení tělo, hladil její dlouhé vlasy, prstem zkoumal její tělesné linie, které byly tak přesné a tím i dokonalé. Líbali se a ani jednomu se nechtělo přestat natož zpomalit. Rozepnula mu poklopec a snažila se mu kalhoty sundat, což přes jeho ztopořené mužství šlo ztěžka. Převalila jej na záda a začala polibky putovat po jeho těle, začala u krku, kde i mírně kousala, pokračovala na hruď, břicho a přitom pomalu stahovala kalhoty. Pokračovala dál na třísla a při stahování kalhot nezapomněla sundat ponožky. Draco se pod její záplavou polibků a kousanců propínal a nekontrolovatelně vzdychal. Vzrušení stoupalo, přehodil jí na záda a během chvíle jí stáhl poslední kus ošacení a stejně tak sobě. Tiskli se k sobě, jejich teplo a jejich vzrušené klíny jim byly tak příjemné. Kousl jí do krku a ona se propnula vstříc jeho tělu, začal jí jemně líbat na prsou a zkousávat bradavky. Propínala se a chtěla křičet ale snažila se vzlyky polykat.

"Klidně křič krásko" zašeptal jí do ucha a ona vše napětí uvolni v tu chvíli kdy do ní vnikl.

"V pořádku?" optal se.

"Naprostém" řekla vzrušený hlasem, víc se k němu přitiskla aby byl hlouběji a kousla jej do lalůčku.

Začal přirážet a zůstal na rychlém tempu, které jí dělalo a nejvíc. Oboum se motala hlava, těla se jim rosila a okolí naplňovala příjemná vůně jejich těl. Ten akt cítili, viděli i slyšeli. Oba dva se nemohli udržet a povolili stavidla svým projevům. Dole jen tiše hrála hudba z hororu, křik a pláč, který dělali podivnou a příjemnou kulisu. Zkoumali všechny části svých zpocených těl, nasávali vůni toho druhého, cítili skrz svá těla své požadavky. Tělem jim proudil obrovský chemický náboj, nevěděli co první mají vnímat, všechny pocity stoupaly tak rychle, jako by se jejich těla měla roztrhat na kusy. Vrchol na sebe nenechal dlouho čekat, a odezvy po něm byly dlouhé. Svalil se na bok a jemně jí objal a přitiskl k sobě. Přes oba přehrnul deku.

"Jsi nádherná" pohladil jí po tváři a ve vlasech. Tiše oddychovala a poslouchala tlukot jeho srdce.

"Miluji tě, vždy jsem miloval a budu, Caroline" zašeptal.

"Ale?" věděla že to přijde, věděla že po té kráse bude zase jen šedá realita.

"Ale jsme s Lan zasnoubeni" řekl to jako by spíš v ten den měl umřít.

"V pořádku" usmála se a políbila jej na čelo.

Zažila nejkrásnější večer a ještě krásnější ráno, Draco si přivstal a udělal Cary snídani až do postele a k tomu jí ještě krmil. Povídali se, smáli se, hladili, líbali a ranní milovaní je neminulo.
"Tak se uvidíme" řekl posmutněle Draco a podal Cary pozvánku na svatbu, zabouchl za sebou dveře a odešel.

Měsíce se táhly, zatím co Cery bylo ustavičně zle a byla líná, Draco s Lan připravovali svatbu, dělali seznam hostů, seznam jídel, výzdobu. Svatba se nezadržitelně blížila a Cary bylo snad ještě hůř než obvykle. Nastal ten den, má být šťastný ale pro dva lidi bude nešťastný, vlastně pro tři. Nasouká se do šatů, krásných podpatkových bot, vyčeše si nádherně vlasy a jen jemně se nalíčí, zastaví taxi a poručí si ke kostelu kde se svatba koná. Lan mezitím strojí další dívky do krásné svatební róby, splétají jí vlasy do různých kreací a líčí výrazným líčením. Draco stojí před zrcadlem a upravuje posledních pár detailů. Dojde k zrcadlu a vyndá z něj žiletku. Dlouze se dívá do zrcadla až na konec řízne, do pramene vlasů. Chvíli mu to trvá ale nakonec si vlasy o dost zkrátí a udělá si z nich rošťácký rozruch, tak jako mu dělala Caroline, když byly mladší. Před kostelem je nával, Caroline pomalu postupuje po schodech až se konečně usadí, jako naschvál má místo hned v první lavici. Chvíli celý kostel šustil ale asi po pěti minutách vše ustalo a v kostele se rozneslo ticho, k oltáři si stoupl Draco se svým svědkem, rozezněla se hudba, rozrazily se dveře a do kostela vkročila Lan v krásných šatech, všechny pohledy teď byly na ní, dokonce i Draco vypadal unešeně a užasle. Celým obřad provázel smích, láska, krásná slova a zpečeťující polibek. To všechno vnímala Cary jen jako ozvěnu, sama byla v tmavé místnosti plné bolestných vzpomínek. Začala svatební hostina.

"Ahoj krásko, můžu tě požádat o tanec?" viděla jeho krásný úsměv.

"Jistě" usmála se, ten tanec pro ni byl důležitý a pomáhal jí od té tíhy, jako by jí nadnášel.

"Jsem těhotná" podívala se jeh očí.

"Se mnou?" cukl sebou Draco ale dál tancovali.

"S nikým jsem dlouho nespala až pak s tebou a po tobě pak s nikým" řekla lehce sklesle. Pohladil jí po břiše.

"Ty nosíš mé dítě" v jeho očích byla vidět radost.

"Nis po tobě nechci, jen jsem chtěla aby jsi to věděl, aby sis nemyslel že jsem coura a mám dítě s kde kým" objal ji.

"Miluji tě"

Po svatbě se svatebčané vytratili, nakonec se rozešli domů všichni. Uběhla delší doba, Cary byla už jen pár týdnů před porodem. Zazvonil jí telefon.

"Prosím" ozval se pláč.

"Ahoj Cary, tady Lan, můžu se stavit?"

"Jistě"

O hodinu později drnčel zvonek, Cary šla otevřít a ve dveřích stála uplakaná Lan, odložila si a sedla si na křeslo. Cary se ani nemusela ptát tou ošemetnou větou co se tak říká, co se děje, protože Lan spustila hned sama, jakoby to Cary muselo zajímat.

"Já už nevím co mám dělat, jsme s Draco už dlouho spolu, teď jsme se i vzali a nějakou dobu jsme spolu, ale on se mnou nechce spát a hlavně se nepřímo vyjádřil že se mnou nechce mít děti. Co mám dělat? Mám otěhotnět naschvál? Ale nechci být jako ty, jako svobodná matka, a držet se zuby nehty, chci milujícího manžela a otce" plakala a v Cary poslední věty vřely jak vařící se destilát. Nevěděla co jí na to má říct, chtěla jí vše vpálit ale to nemohla. Snažila se jí poradit nějaký finty jak chlapa nabudit a ať s dítětem počká, snažila se nic nevyklopit ani nenaznačit. Byla zoufalá a nemohla nic dělat. Byla ráda když nevítaná návštěva odešla.

Začala mít nesnesitelné bolesti v břiše, natáhla se pro telefon a zavolala sanitu. Nemohla se hýbat protože bolest byla tak ukrutná ale věděla že na svět přinese nový život, krásný výtvor vášnivé noci a nedovolené lásky. Křičela, dýchala, cvakl zámek, viděla červeně oděné muže, zachránce, kteří jí okamžitě vzali na nosítka a vedli do nemocnice. Říkali co jí má dělat a pomáhali ji od bolesti. Během nekonečné chvíle byli na sále, Cary poslouchala rady, slyšela svůj křik ale po chvíli se ozval pisklavé vřískání, všechen tlak ustoupil a ona věděla že dokázala něco krásného. Do náručí jí podali krásné miminko, byl to chlapeček, plný energie, vřískal a pohyboval nekoordinovaně rukami. Byla šťastná, přes to všechno byla neskutečně šťastná. Navečer jí sestra oznámila, že má návštěvu, do pokoje vstoupila Lan.

"Gratuluji" řekla znechuceně a Cary nevěděla co se děje.

"Draco tu chtěl být, dřív než já, beze mě, ale cestou se vyboural a nepřežil to" zvedla hlavu a Cary viděla uslzené oči, tohle nemohla být hra. Jeden život začal, a druhý skončil. Lan odešla a ponechala Cary v ponurých myšlenkách, chtěla myslet na dítě ale nemohla když jeho otec zemřel, miluje je oba a kuli jednomu je šťastná a kuli druhému na dně. Proč si nedával pozor. Brečela a smála se dohromady, jakoby měla své dvě já, ty pocity se tak překrývaly ale i tak stejně byl každý tak jedinečný.

Konečně ji pustili z nemocnice, jenže stále pro toho bezmocného tvorečka neměla jméno, přišlo jí divné aby se jmenoval Draco, ale jak? Věděla že chce aby to jméno vymyslel Draco ale to už teď nebylo možné. S drobečkem dorazila domů, odložila jej a na stole prohlédla poštu. Byl tam dopis jen s nápisem bez známky a adresy. Otevřela jej a na čistém papíře bylo napsáno Leo. Bylo jí okamžitě jasné že dopis je od Draco, byla tam přiložena letenka do Itálie. Nevěděla co si o tom má myslet. Odlet byl za měsíc. Rozhodovala se jestli nabídku využít, proč letět sama do Itálie, i když vlastně už není sama, má Leo. Týden před odletem začal vnitřní boj, nechtěla odletět, ještě k tomu když je Leo tak malinký, ale nebyla by první. Vyhledala si informace o tom, jestli je v místě, kam má jet bezpečno. Obhlédla si informace o hotelu kam má dorazit, všechno se zdálo v pořádku. Došla k postýlce.

"Tak co Leo, chceš odletět do teplých krajů?" ptala se spíš sama sebe a malého pohladila po hlavičce. Ten se usmál a pro ni to byl souhlas.

Začala tedy balit všechny potřebně věci pro sebe i pro malého. Bylo toho dost co zabalit, začala skoro i litovat ale když se podívala do těch černých kukadel, věděla proč to dělá. Nastal den odletu, malý pořád jen plakal a ona byla zoufalá. Naštěstí natrefila na hodného taxikáře, který jí se vším pomohl, dokonce s ní vyčkal na letišti a pomohl jí i do letadla aby zkontroloval, jestli je v pořádku.

Let byl dlouhý a unavující, musela stále uklidňoval Leo aby neplakal a nerušil tím ostatní spolucestující. Což někdy bylo náročné jelikož Leo byl jak na baterky. Celý let byl dost vysilující a Cary se už na dovolenou netěšila. Na lístku u letenky měla napsané, že má hledat člověka s cedulkou, který se o ní postará. Vstoupila do obrovské krásné haly, která hrála všemi barvami a byla vyzdobena různou mozaikou. Hledala onoho muže ale na žádné cedulce její jméno nikde nebylo. Začala se jí zmocňovat panika ale naštěstí Leo v klidu oddychoval v těhotenském pásu, opírající se o svou milující matku. Vystrašenýma očima hledala nějaký náznak, že jí někdo hledá.

"Caroline" uslyšela známý hlas a ucítila teplou náruč, která jí zezadu objala. Moc dobře věděla kdo ji objímá, šťastně přivřela oči a po její tváři začaly stékat teplé slzy štěstí.

JEN PRO CHVÍLI ŠTĚSTÍ 1/2

10. listopadu 2011 v 16:01 | YumeOokami

PŘÍSTUPNOST: 15+
VAROVÁNÍ: sex
ŽÁNR: zamilované, erotické
ČÁST: 1/2

Nehnutě stála u kolejí, kolemjdoucí a ani ona sama si nebili jisti, jestli jí vlak bezpečně mine. Všichni na ní hleděli, bezohledně, nikoho nenapadlo vzít ji za ruku a stáhnout jí zpět. Vlak se blížil ale ona sebou necukla ani na milimetr, bylo slyšet pískání a skřípění. Stála nebezpečně u kraje ale nijak jí to nevzrušovalo. Vlak už byl na dosah a naštěstí jí minul o pár centimetrů, bylo zřejmé že ačkoliv bylo okolí lhostejné, oddychlo si, někteří jedinci i dosti nahlas. Z vlaku začali vystupovat cestující, stále stála strnule na kraji, pohled měla na vagónu vlaku, jenže v tom jí vytrhl hlas volající její jméno.

"Caroline!" cukla sebou a jak se otočila, ucítila teplé chlapecké náručí, které ji přátelsky svíralo, zavřela oči a vychutnávala si ten příjemný pocit.

"Ahoj Cary" ozval se dívčí hlas, chlapec jí pustil a jí se naskytl pohled na jeho usměvavou, blonďatou přítelkyni.

"Ahoj Lan a Draco" oba byli její přátelé, bavili se s ní když už nikoho neměla. Původně i oni dva byli přátelé ale přátelství se přehouplo v lásku, i když to Caroline nevěděla jistě.

Lan byla milá slečna, někdy otravná se svými dětskými řečmi ale jindy klidná společnost. Její charakter byl dvojitý a rozdílný jako černá a bílá. Měla platinově blonďaté vlasy, sahající jí pod ramena a rovné jako vodopád. Oči měla malé a modré, na sluníčku spíš do hněda.

Za to Draco byl klidný chlapec, byl starší než obě dívky a proto byl rozumnější. Oči měl hluboké černé, stejně tak vlasy, které měl ostříhané na patku. Jeho předností byla atletický vysoká postava.

Cary neboli Caroline byla tichá, klidná a rozumná dívka, na svůj věk možná až moc. Měla dlouhé fialové vlasy, které jí sahaly do tři čtvrtě zad. Zdobily ji pronikavě modré oči, ohraničené hustými a dlouhými řasami. Měla ráda některé knihy, většinou s Ruskou tématikou, tmavé barvy, korzety a tvrdší hudbu, ale někdy měla své chvíle kdy potřebovala obejmout, vyplakat se a usnout.

"Tak kam půjdeme nejdříve?" optal se Draco svých krásných společnic. Zatím co Caroline mlčela a nenápadně si prohlížela Draco obličejové rysy, Lan vymýšlela spousty míst kam by mohli jít.

"Co třeba do kina?" optala se Lan.

"No já byla s Draco domluvena, že nakoupíme, já vám něco uvařím a pak si uděláme filmový večer, třeba i maratón" na chvíli se zamyslela, proč vlastně je pozvala, oni dva se mají rádi a ona je vždy ta navíc, ale s Draco je jí dobře a on trval na Lan, složitá situace.

Všichni se nahrnuli do nákupního střediska, Draco měl na starost nákupní vozík, Lan se držela u něj a Caroline házela do košíku suroviny. Těstoviny, smetanu, kuřecí prsa, šunku a nějaké koření. Poté koupili šampaňské a popcorn. U kasy Caroline chtěla zaplatit kreditní kartou ale Draco jí položil svou ruku na její, jemně jí kreditku vzal a prodavačce podal svou. Caroline se hlasitěji zasmála a Draco se usmál.

"Dobrá" neodporovala a kreditní kartu zase uložila. Pak vše Draco naházel do batohu a vydali se na cestu. Cestou si spíše povídali Draco a Lan, Caroline jen sledovala jak cesta plyne, cesta kterou zná i poslepu.

Zasunula starodávný klíč do zámku, vypadal jak od komnaty kněžny, a otevřela obrovské, masivní bílé dveře. Před nimi byla malá předsíň, kde si všichni odložily boty a kabáty. Caroline vytáhla pro každého příjemné měkké bačkory. Přesunuli se do obývacího pokoje, ten byl spojený s kuchyní a malou pracovnou. V kuchyni byl bar a k němu barové židličky ale byl tu i menší jídelní stůl, tak akorát pro tři lidi. Kousek od baru byla bílá kožená sedačka, televizní stolek na kterém stály svíčky a na zdi obrovská plazmová televize. Kuchyň byla sladěna do červeno-černa, zatímco obývací a pracovní část do béžovo-bílé. Na oknech byly široké parapety, na kterých byly deky s polštáři. U stěny bylo malé schodiště, mírně zatočené a tam byl plac, kde byla obrovská postel s nebesy, pár skříní a prosklený sprchový kout. Všude kam se daly postavit byly velké svíce a všechny světla v domě byla ztlumovací. Za předsíní byla velká koupelna s rohovou vanou, sprchovým koutem, dvěmi umyvadly a záchodem. Byt byl příjemně provoněný vanilkou.

Caroline se dala do vybalování nákupu, zatímco Lan s Draco obdivovali její nádherný byt. Caroline zdědila velké děditství a tak si zařídila svůj vysněný byt na úkor toho že už neměla žádné příbuzné.

"Chceš pomoct?" nabídla s Lan. V tom se Draco začal smát.

"Vždyť ty vařit neumíš, radši ji k tomu nepouštěj ještě si něco udělá" a pošťouchl Lan, která si naoko naštvaná sedla na gauč a zapnula program s hudbou.

"Mám ti pomoct já?" usmál se mile Draco.

"Ne to je v pořádku, zvládnu to" opětovala mu Caroline úsměv a začala s přípravou těstovin. Draco si sedl k Lan a debatovali o tom co za film by si mohli pustit. Lan odmítala horor zatímco Caroline by ho uvítala, nějakou sladkou romanci by jí nejraději narvala do chřtánu a zadusila ji tím. Jenže nakonec stejně bylo po jejím. Caroline prostřela svátečně stůl a zavolala oba k jídlu.

"To je výborné" rozzářil se Draco.

"Jo je to dobré" zmírnila nadšení Draco Lan.

"Děkuji" odvětila zdvořile Caroline a všichni se pustili do jídla. Draco s Cary zkonstatovali že ten romantický film trochu znají ale Lan ho prostě chtěla vidět a tak muselo být po jejím. Taky že bylo, film byl nudný, romantický a jediný komu se líbil byla Lan.

"Jsem unavená, půjdeme spát, zlato?" poslední slovo Lan zdůraznila.

"Eh, no já nejsem, no ale dobře" snažil se jí vyhovět i když by klidně rád nadále poseděl s Cary, která taky nebyla unavená ale to by riskoval že se Lan naštve.

"Máte ustláno" usmála se Cary a sama si došla pro polštář se slabou dekou. Otevřela mírně okno aby se vyvětral vzduch. Lan si šla ještě zakouřit.

"Opravdu miluji, když se vrátíš a smrdíš cigárama" řekl trochu naštvaným tónem Draco, Lan se jen ušklíbla a šla do postele.

"Dobrou noc a sladké sny" popřál Draco Cary a dal jí jemnou pusu do vlasů, Cary by to klidně brala na pořád ale ta chvíle zmizela tak rychle jako letí projektil ze zbraně.

Raději si nedomýšlela co se v její posteli děje, tiše doufala že nic a podle hrobového ticho to tomu i nasvědčovalo. V půlce noci se vzbudila třesotem vlastního těla, došla zavřít okno a potichu vklouzla do koupelny. Napustila si vařící vody a nějaký čas v ní pobyla. Usušila se a vlezla si do jemného županu, sedla si na gauč a potichu pustila hudební kanál.

"Nespíš" ozvalo se šeptem od schodů. Když se otočila stál tam Draco.

"Ne, a asi ani nebudu, jestli chceš, přisedni si" usmála se a posunula se. Draco si přisedl, z čehož začala být Cary nervózní, protože pod pyžamem měla jen svou nahou kůži.

"Jsi šťastný?" optala se třesavým hlasem Cary.

"Občas, občas jsem nešťastný protože lituji všech chyb, všechno mohlo být jinak" usmál se.

"Jak jinak?" nechápala Cary.

VODOVODNÍ TRUBKY

12. dubna 2011 v 18:22 | YumeOokami
reading: all
warning: no

Rychle zavřu dveře, neslyšně otočím klíčem a radostně oddechnu. Samostatná místnost obložená kachličkami, samostatný svět. V místnosti velké jako kumbál slyším jen hukot kupodivu fungujícího větráku. Promnu si za krkem stuhlé svaly a na okamžit zavřu oči.

Pomalu ze sebe odhazuji své šatstvo, jakmile se zbavím ponožek, ucítím chladnou zem pod nohama. Jdu kupředu, zatáhnu závěs a pomalu začnu zvedat kohoutek. Na tělo mi tiše dopadají kapky vody, jejich teplota je příjemná a díky ním mi pod kůží začíná proudit rychleji krev. Dopadem se tříští o podlahu jako křehké skleněné objekty. Přidávám teplotu do nesnesitelné horké, vzduch se stává teplou párou. Proudy vody mě hladí ve vlasech, ztékají mi po zádových liniích a přes hrudník se derou malé potůčky vody. Obkreslují břicho a tvar klína, setkávají se na nohách a končí v kaluži vody kde stojím.

Nehybně stojím rukama opřená a protější zeď. Z vrchu se na mě valí voda zatímco v mozku mám zmatek myšlenek. Přemýšlím nad sny, které se mi zdají, které mě nenechají spát. Přemýšlím o paranoe, která mě poslední dobou vodí za ruku. Přemýšlím o tom co se celý den událo, přemýšlím o budoucnosti, minulosti jen přítomnost mi příjde paralelní. Čas je irelevantní - nudný.

Vnímám jen teplo kapek, jejich cestu po mém obnaženém těle. Pomalu přestávám přemýšlet nad něčím normálním a probouzí se ty nejčernější myšlenky, které doteď byly hluboko v mysli, zahrabané. Schopnost myslet nad něčím hezkým se vytrácí. Vlivem teploty a nižšího obsahu kyslíku se mi zamotá hlava a podlomí se mi kolena. Zavrávorám, jediné co ucítím je tupá bolest do hlavy. Citím chlad na polovině těla, z čehož soudím že ležím, už neslyším žádné myšlenky, jen dopadající kapky vody, bolest hlavy a nepříjemný pocit v žaludku. Před očima vládne tma.

Bolest, otevřu oči, voda teče stále silným proudem a v mé blízkosti je jemně zbarvena do červena. Pomalu se snažím vstát. Je mi lépe, napadá mě že je možná náhoda že jsem se ještě sebrala. Na dlaň z tuby vyplácnu trochu šamponu a pomalu začnu masírovat hlavu. Bolest pomalu odstupuje a masáž tomu pomáhá, ve vlasech se tvoří pěna. Šampon mě začne štípat na čele v ráně a tak raději zavřu oči. Po chvíli spláchnu.

Vypnu vodu, chvílí přemýšlím jestli se mi odtud chce ale vím že nejsem jediná co jde do světa hrajích si kapek vody. Obléknu se, neochotně odemknu a otevřu dveře, pohltí mě mírny chlad a zásoba kyslíku.

BOLESTNÉ

20. března 2011 v 13:18 | YumeOokami
reading: all
warning: no


Sobotní večer plný ticha a klidu. Zářící úplněk za oknem. Klapoty saní procházejících se za oknem. Sedím a vnímám ticho. Vnímám průvan z otevřeného okna, který mě chladně hladí po ramenech a výskal v mých rudých vlasech. Celou tuto harmonii naruší můj vybrující telefon, chvíli přemýšlím jestli to mám zvedat ale nakonec se pro něj natáhnu. Cizí číslo.

"Prosím?" řeknu unaveným tónem.
"Alenko? Tady Mája ..." Mája je ségra mého dobrého kamaráda, spíše chlapce do kterého jsem tajně zamilovaná, nikdy jsme se spolu moc nebavily.

"Ehm, ahoj Májo, copak potřebuješ" zaregistrovala jsem jemné chvění v jejím hlase.

"No, Lukášovi se něco stalo, přesně nevím co, nevěděla jsem komu to mám říct a jediný kdo mě napadl jsi byla ty, vím že jste dobří přátelé a já mám o něj děsný strach!" Vychrlila na mě Mája miliony polovičatých informací, z kterých se mi svýralo srdce.

"Nevím co mám dělat, hlavně se uklidni, oblíknu se vemu klíčky a za hoďku jsem u Vás jo?" navrhla jsem.

"Budu moc ráda" řekla s klidnějším hlasem.

"Tak ahoj" položila jsem telefon.

Chvilku jsem seděla jak opařená, hlavou se mi míhalo milion věcí co by se mu mohlo stát ale jistě jsem věděla že to nebyl žert. Pokud ano tak dobře provedený a pěkně hloupý. Hodila jsem na sebe kalhoty, volné tričko, lehký kabát, vlasy jsem smotala do rychlo drdolu, popadla peněženku, řidičák, klíče a vypadla do auta. Rozjela jsem se směrem jejich bydliště. Zvedla jsem telefon.

"Ahoj Májo, promiň že ještě volám, jak je na tom Lukáš?" v tuhle chvíli jsme si připadala jako manželka.

"No, oni ho odvezdli do nemocnice" natahovala Mája, s bráchou asi měli dobrý vztah ikdyž jsou o čtyři roky od sebe.

"Ježiš, aha, tak dobře hele vem batoh a zabal mu pyžamo, patery trenky, ponožky, zubní kartáček s pastou a třeba nějakou knižku, za půl hoďky jsem u Vás naberu tě a sjedem se za ním podívat jo?" zaukolovala jsem ji aspoň na to nebude tak myslet.

"Jo jasně" hodná holka. Hovor ukončila ona.

Bylo kolem půlnoci a tak jsem si to hnala stovkou a ve vesnicích jsem jen dávala pozor. Oči se mi zalívaly slzami ale musela jsem se držet nebo bych se vybourala ještě já. Konečně v jejich vesnici, bleskurychle jsem zaparkovala u jejich baráku, Mája už čekala a tak jsem jí jen naložila. Byla bledá.

"Takže co se stalo" optala jsem se a vyrazila jsem do nemocnice v nedalekém městě.

"No seděli jsme v obýváku a najednou obrovská rána, tak jsme se šli podívat a tam Lukáš ležel na zemi s rozraženou hlavou" začala už fňukat a mě se chtělo taky.

Do konce cesty jsme mlčely. Zaparkovala jsem před nemocnicí a vyrazili jsme na recepci kde jsme se optali kde Lukáš leží. Před pokojem jsme již potkaly rodiče, Mája jim skočila kolem krku a já jsem tam stála jak morový sloup. Ve skrytu duše jsem doufala že to nebude vážné. Když mě jeho rodiče zpozorovali jen se na mě usmáli, což mě celkem uklidnilo že jim tu nevadím. Přistoupila jsem ke dveřím.

"Prý to není až tak vážné jen se hodně praštil do hlavy a možná pár dní bude mít ztrátu paměti" promluvila na mě jeho mamka.

Trochu mi zatrnlo, jsme jen přátelé ale já k němu cítím víc a on si mne nebude pamatovat. Budu to muset přežít chci jen aby byl v pořádku. Společně s Májou vejdeme dovnitř. Lukáš je na pokoji sám, spí a na hlavě má pár zalepených stehů. Přístroje jsou klidné na rozdíl od mého srdce. Mája se pousměje a odejde. Vezmu židli a sednu si k němu. Chvíli na něj jen koukám ale potom jej začnu jemně nehty hladit po ruce. Spí tvrdě a tak nění žádná odezva. Položím hlavu k jeho ruce, zavírají se mi oči. V nemocnici je klid, jen pravidelné pípání přístrojů, zavřu oči a do chvilky usnu.

Něco mě šimrá na tváři a později ve vlasech, pomalu otevřu oči a ucítím že mě Lukáš hladí po vlasech. Vystřelím jak čertík z krabičky a usměji se na něj.

"Ahoj, mi se známe viď?" zeptá se Lukáš načež mi vyrazí dech, buďto sidělá srandu a nebo opravdu neví kdo jsem. Pohled smutně klesne.

"Promiň že si tě nepamatuji ale vím že na tak krásnou slečnu si určitě vzpomenu" usměje se na mě.

Chvilku se mi chce brečet ale pak se na něj usměji, chytnu jej za ruku.

"Vzpomeneš"

KAPKY SPRCHY

17. února 2011 v 20:09 | YumeOokami
Sedím a kapky začínájí smáčet mé tělo. Sedím a myšlenky mám u Tebe. Voda je studená, chvěji se. Přidávám teplou, stále dál a dál. Má kůže se pálí, začíná být rudá. Bolest mé tělo cítí ale má mysl jí neřeší. Řeší tebe, mám tě všude, v hlavě, cítím tvé dotyky na těle. Bolest kůže přehlušuje bolest srdce, mám ho puklé. Místnost se naplňuje vodou, lehám si, roztahuji se po místnosti. Kříčím a mlátím svým tělem o zem. Na zemi je voda chladnější ale ne o moc. Natahuji ruku po balení žiletek, rozsipou se na mne a pořežou má záda. Poslepu jednu naštrachám a přiložím k zápestí. Ruka se mi třese. Přemýšlím o smyslu bytí o smyslu toho jetli to vůbec smysl má. Třesu se celá, před očima mám tvou tvář, tvé zajímavé oči tyrkysové barva, tvůj jasný smích - slyším jej. Voda mě pálí spíše jako oheň. Zavírám oči a pomalu zarývám špičku žiletky do zápěstí, následuje bolest. Rychle škubnu žiletkou po směru žil. Pokládám ruku do horké vody, celá ruka mě pálí a bolest postupuje až k ramenu. Závírám oči a pomalu necítím bolest jen únavu. Voda kolem mne se zbarvuje do ruda, voda se prosakuje zkrze dlaždičky. Chce se mi spát. Slyším vykopnutí dveří. Do koupelny vkročí anděl, zastaví vodu. Chce si mě odnést pryč, konečně pryč. Slyším příjemný hlas, sítím chladnější tělo. Sbírá mé nahé tělo s poraněnou duší ze země. Až v sanitce si uvědomuji že nejsem z tohoto světa pryč. Však jedno pozitivum to mělo, našla jsem někoho, koho jsem zajímala, kdo mě dokonce zachráni a zaplatil opravu vytopeného bytu.

DIVOKÝ ELEGÁN

20. ledna 2011 v 21:32 | YumeOokami
Ve škole jse měli za úkol napsat dynamický popis osoby nebo zvířete. Takže Vám se napíšu mou práci, doufám že se Vám bude líbit.

reading: all

warning: no

Když jsem je poprvé spatřila, nemohla jsem uveřit, že tak uchvacující stvoření je z tohoto prohnilého světa. Jeho postava byly vysoká s štíhlá se širokými ochranářskými rameny, která by unesla tíhu andělských křídel. Jevil se mi jako padlý anděl, který je zde za trest. Krok měl ladný a klidný jako je hladina půlnočního jezera. To samé se nedalo říct o mém srdci, které mi ukradl a tudíž jsem ho neovládal. Když vcházel polylo mne příjemné horko. Vlasy černé jako uhel, ve kterých měl vpletené korálky červené barvy, se mu spouštěly do řezaných rysů jeho obličeje. Měl ostrí lícní kosti a ozdobou jeho tváře byla linkovitá jizva vedoucí přes oko. Ústa měl úzká barvy krve s kroužkovým piercingem u levého koutku. Ty rty mne lákaly. Pro tento večer byl patřičně oblečen do společenského černého obleku s rudou košilí a černým fiží. I v tomto svazující společenském postroji vypadal uvolněně, zatímco já jsem byla strnulá jakobych viděla samotnou smrt. Při této myšlence mi po zádech přejelo mrazivé vzrušení. Na chvilku mne zaujaly jeho dlaně, měl je zjizvené, možná od nelidských rituálů vyžadující jeho modrou krev. Prsty vypadaly zkostnatěle a zdobily je špičaté, rudě nalakované nehty, vypadající spíše jako zbraně. Z jeho pohledu jsem vycítila zvědavost divoké kočkovité šelmy, prahnoucí po nebezpečných krách a veřte že bych se s radostí stala jeho nejoblíbenější hračkou. Cítit jeho chtivé drápky jak si semnou hrají jako se sametovým klubkem bavlny, cítit jak se mi prořezávají pokožkou. Došel si pro sklenku sektu a malými doušky mámil svou mysl doteď ještě střízlivě myslící. Sklenku držel za nožičku tak jak káže společenská etiketa. Na okamžik se můj zkoumavý pohled střetl s jeho loveckým a já si nemohla nechat uniknout jeho oči. Duhovky měl světle modré až bílé a panenky měl rozšířené více než má býti. Celou tuto krásu lemovaly dlouhé husté řasy a tento pohled podpořil černou linkou okolo očí. Odhrnul si vlasy za levé ucho kde měl centimetrový černý tunel a nespočet dalších naušnic propojené řetízkem. Má fantazie podpořená bublinkami a alkoholem pocházejícího ze sektu, si na jeho těle přimyslela krásná triballová tetování a jizvy. Jenž se mi i po pár hodinách potvrdilo.

POLNÍ KVÍTÍ

30. listopadu 2010 v 17:02 | YumeOokami
READING: for all

WARNING: happy-end

ŽÁNR: zamilované

ANOTACE: když musíte něco proti své vůli, stejně to neuděláte.

Jak jsem tak seděli na větvi našeho oblíbeného stromu, vzpomněla jsem si jak jsme si tu jako malí hráli. Daisuke mě většinou škádlil a byl na stromě první, nikdy mi nepomohl a já se musela na strom škrábat sama. Což se změnilo když jsem jednou ze stromu spadla a nemohla jsem dýchat. Daisuke ke mně rychle seskočil, bylo to poprvé co jsem v jeho očích viděla takový strach. Pořád volal mé jméno. "Hana, Hana!" slyšela jsem, díky jeho hlasu jsem se probrala z mdlob.Od té doby to mezi námi bylo jiné, Daisuke mi začal pomáhat. Když zjistil že jsem nemocná, byl mi vždy na blízku.

Skoro jako každý letní den spolu vysedáváme na větvi, pozorujeme jak si vítr hraje se stromy, pohoupáváme střídavě nohama a vychutnáváme paprsky sluníčka.

Dnes je poslední volný den, zítra začnou přípravy na tu velkolepou svatbu, upřímně lituji té nevěsty co si bude brát toho páprdu, nafoukanýho, bohatýho. Tyhle dny s Hana mě baví, jsem jí rád na blízku, baví mě pozorovat jak jí v letních dnech vlají její uhlově černé vlasy, jak se jí zmítají v jejím světlém obličeji, před jejíma nebeskýma očima a jak je nucena je zavřít.

Přípravy vrcholí a mě je čím dál tím víc zle. Jen s Daisuke je mi dobře. Pozorujeme z vrchu stromu západ slunce. Pak jsme nuceni jít každý domů. Bojím se toho okamžiku až tohle všechno zkončí.

Ráno, nesnáším rána, rozčesu si vlasy, obléknu jednoduché šaty a vyrazím pomáhat do kostela. Svatba bude v té větší kapli, nejradši bych někam utekla, jenže jen co se na mě otočí Daisuke, usměje se na mne a zamrká na mě těma svýma čokoládovýma očima, přejde mě to. Dojdu k němu a rukou mu zčešu ty jeho neposedné, vlnité vlasy dozadu.

"Dobré ráno, ospalče" ušklibne se na mne.

"Také přeji krásné ráno" usměji se a z vlasů mu nenápadně sjedu po tváři.

Oba děláme něco jiného, já dělám výzdobu květin a Daisuke zajišťuje svícny a věci okolo. Zase se mi motá hlava, mám slabost, chce se mi spát.

Vidím na Hana že je jí špatně, nerad jí takhle vidím, měla by odpočívat, nechápu proč je to tak důležité, tahle svatba.

"Měla by sis odpočinout, nepřepínat se" vezmu jí do náručí a posadím jí na jednu z lavic, je celá prochřadlá. V kostele není zrovna teplo a už vůbec né v téhle velké kapli

"Jsem v pořádku Daisuke" opřu si o něho hlavu.

"Pojď se semnou projít na sluníčko" pobídnu jí.

Couráme se polem, je příjemné dopoledne. Aspoň se můj malý andílek rozehřeje. Sluneční paprsky dopadají na její pobledlou pokožku, křehkýma ručkama se prohrabuje v květinách, která jí sahají po pas. Často trávíme takhle mlčenlivě celé dny, stačí nám jen naše přítomnost.

Rozezní se zvon, obřád začíná a my jdeme pozdě. Jak jen rychle to jde doběhnem do kostela. Hana na mě navlíkne kroj a já se zařadím do průvodu.

Koukám se jak Daisuke mizí v průvodu, chce se mi plakat, řvát a strhat ty hnusy co na mě věší. Tak nádherné šaty, překrásná vlečka, perličky všude kam se člověk podívá ale já si připadám jak v nejhorší noční můře. Když dojde průvod k oltáři zastaví se a v tu chvíli vycházím ze zadu já s závojem přes obličejem. Když procházím kolem Daisuke, udělá se mi v hrudi hnusné těžko.
Ta nevěsta je krásná, ačkoliv jí nevidím do tváře kůli závoji, vypadá tak skvostně. Nikde nevidím Hana, měla tu stát v průvodu také. Tanhle sňatek je jen proto aby se naší vesnici dařilo lépe ale není až tak nutný, trochu té divky lituji. Možná se Hana udělalo špatně. V hlavě se mi vytvářejí všelijaké představy a ty prohlubují můj strach o ní.

Jde se mi těžko. Dojdu k tomu nechutnému, tlustému šlechtici s kterým mám strávit své mládí. Proč, proč zrovna já. Nechápu proč si vybral mne, já ho nechci. Oči se mi zalívají slzami, bolest v hrudi se prohlubuje. Snažím se slzy zastavit a tak vidím rozmazaně. Zvedne mi závoj a mne steče po tváři slza.

Jen co uvidím tvář nevěsty, vyplní se má nejhorší noční můra. Tohle by mne nenapadlo. Chci utéct ale nemohu. Jak mi to mohla neříct? Jak si ho může vzít. Jak mi může takhle ublížit, bolí to jako by vzala mé srdce, vytržené z hrudi a ještě bijící ho rozdrtila svou křehkou ručkou na prach. Takováhle představa mne nenapadla.

Obřad začne formálními, berete, neberete, v dobrém, ve zlém. Šlechtic s plným nadšením a úchylností odpoví ano. To samé zopakují pro Hana.

Když se blíží část kde mám říct ano, chce se mi zvracet, brečet, omdlívat. Všechno dohromady. Neodvažuji se podívat na Daisuke. Stejnak ho vidím před očima, vidím jak se o mne od mala stará a citím hřejivé teplo u srdce. Miluji ho již dlouho jenže když jsem se dozvěděla že si mám vzít tohoto šlechtice, nechtěla jsem mu to říct abych mu tím neublížila. Chce se po mne odpověď, nevím, všechno se mi míjí před očima.

"NE" křiknu na celý kostel, slyším šepot, jak mě proklínají.

Bežím pryč kolem průvodu, zahazuji vlečku, závoj, květinu, korunku. Vše co mi v útěku brání. Když běžím kolem Daisuke chytnu ho za ruku a odtáhnu ho k malému oltáři.

"Promiň, promiň!" pláču, v ruce svírám dva prstýnky.

"Vezmeš si mě?" otážu se Daisuke se sklopenou hlavou, očima zalitýma slzami.

Vezmu jeden prsten a nasadím si ho na prst.

"Ano, miluji tě Hana" nasadím jí prsten.

Jen co se druhý prsten ocitne na mém prstě, uleví se mi. Chvíli na to mi Daisuke zvedá tvář ale já nechávám zavřené oči, citím jeho teplé a hebké rty na svých. Náše první láskyplné dotyky, náš první polibek. Tohle je můj sen co jsem snila každým dnem, ale už to není jen sen, je to skutečnost.

Společně běžíme polem, běžíme daleko. Pryč od té hrůzy, od toho hnusného šlechtice, od té pitomé vesnice. Společně ulehneme do vysoké trávy. Daisuke se opírá rukama o zem a já mu ležím hlavou na hrudi. Jednou rukou mne začne hladit ve vlasech.

"Těším se na to, co bude dál, s Tebou Hana"
 
 

Reklama