Březen 2014

MŮJ NEMEANSTREAMOVÝ MAZLÍČEK

31. března 2014 v 23:10 | YumeOokami |  PLACEBO
Konečně, konečně je doma. Naše malá Esiankiki, pro nás už Esian, nebo ježour, mazel, šmudlík, trdlo, čumáček... Ano, pořídili jsme si mimi, ale tak znáte mě. Až já budu mít dítě, tak se pohne země. Vlastně jsem ani mazlíčka nechtěla, kočku jsem nechala u sestry na vesnici, protože ve městě byla vystresovaná, ikdyž měla kolem baráků velké propojené zahrady. Byla můj největší kámoš, ač jsme si prožily, co jsme si prožily a já na ní byla občas hnusná a ona to uměla vrátit, byly doby, kdy mi její mokrý čenich pomohl nejvíc.

Jenže byla jsem na intru, maturita, prázdniny, párty, chlapi. Asi mi ani tolik nechyběla, stačilo mi, že jsem věděla, že se má někde jinde lépe. Když jsem se nastěhovala do Ústí, mít zvíře mě ani nenapadlo, mimo to v baráku jsou dva velcí psi, dva malí, kočka, a dva králíci. Takže nám zvíře ani vlastně nebylo tak moc povoleno. Ani nevím, jak jsem na nápad pořídit si ježka přišla. Pamatuji si, že někdy před rokem (nebo dvěma?) jsem viděla u kamarádky, že má ježka. Na první pohled bylo jasné, že to není náš ježek obecný, ale k tomu později.

Kdysi když jsem byla malá, mamka našla v zimě malého ježečka, který by umrzl a tak ho vzala domů. Nechala jsem si ho v pokoji, spokojeně mlaskal, dupal, smrdě a skákal z něj blechy. Ale já ho měla ráda. Jenže časem toho už bylo dost a tak jsme jej chovali ve sklepě. Nešťastnou náhodu jej zednici co tam dělali úpravy strčili do holínky a tam uhynul hladem. Jenže abych neřvala, že mi umřel ježek, mamka jela sehnat d přírody dalšího. Nebylo mi divný že po půl roce bez vody a jídla ten ježek v tý holince přežil a vypadal k světu. Nu tuhle skutečnost vím tak od šestnácti. Toho jsem nakonec pustili v lese na chatě a on si chodil k chatě pro kostičky. To že ježek "píchá" a "prská" a "nic s ním není" je kec, jen si na Vás musí zvyknout.

A tak začala honba na ježečka, vlastně měla jsem hned jasno jakého chci, silver (má normální oči) nebo albín. Víc jsem chtěla silvera ale nakonec našeho albínka mám ráda takovou jaká je. Cena afrických bělobřichých ježků se pohybuje od 500 - 3500 Kč. Jako student jsem nemohla tolik do ježka investovat a tak jsem si dala inzerát, že sháním ježka do 800,-. Ozvala se mi paní, že má malinkou samičku albínka a bude za 1000,- jelikož není dobrá do chovu. Pro mě už to bylo nad cenu, ale získala si mě a já zamrkala na přítele a ježura už byla naše. Začala jsem jak blízen načítat co potřebuje, co nesmí, začala shánět kde co po bazarek a podobně.

Nemohla jsem dospat, kdy už si jí konečně vyzvedneme. V sobotu jsme si pro ni dojeli, paní chovatelka byla velice milá a vstřícná (africangem.cz) a bylo vidět, že se o ježečky hezky stará. Jsou zvyklí na lidi, což usnadní komunikaci. Ukazovala nám i zanedbaného ježka v přístupu a z něj prostě byla je ntřesoucí bodlinatá koule, viděšená k smrti. Což u jejich mláďat nehrozí, a tak jsme nakonec ráda, že jsem si za ježečka připlatila a vzala si ji právě od ní.

Víte, měla jsem spoustu zvířat a vždy hodná a přátulná. Na ježkovi je krásné, že si jej musíte získat, nestačí jen jedno pohlazení a nakrmení, prostě si musí vybrat i on Vás a to je to, co se mi na nich líbí. Jsou to neobvyklá a krásná zvířátka, která jsou zváštní než jiná. A kdo neviděl, jak ježek "hází slinu" byl hodně ochuzen, prostě to žeru.

Malá Esian, a větší Esian spinkající u mě.




PS.: někdo se mě ptal, jestli jsme se nechali s přítelm odbarvit, abychom s novým mazlíčkem ladili :D dobrá náhoda :D

NA VŠECHNY LEZE JARO

25. března 2014 v 10:00 | YumeOokami |  PLACEBO
A na mě tuplem, hlavně lenosstí. Sedím ve škole, měla bych poslouchat co moje spolužačka říká o nějakém autorovi a místo toho radiši hledám domečky, přepravky, podestýlky, napaječky... pro koho? Pro ježečka! Ano, s přítelem si pořídíme přírustek do rodiny, samozřejmě na děti nemám ani pomyšlení, natož finance. Ježka jsem kdysi jako malá měla, toho lesního. Před rokem jsem se dozvěděla, že jsou i "ježci domácí". Pochází s afriky, mají až 90 mutací zbarvení, uší a bodlin. Já jsem chtěla bílého ježečka, a jelikož mám ráda anomálie máme holčičku, jménem Esinaikiki (mladá dáma), která je malinká pro ježčata, což nám nevadí.

V sobotu jedeme do Prahy, kde jdeme ná výstavu Salvadora Dalí a Alfonse Muchy, moji oblíbení autoři. Poté zajdeme ne oběd s přáteli a nakonec si dojedeme pro naši malou dámu. V minulém týdnu jsem byla na dva dny v Mnichově, musím Vám říct, že pět výstav za jeden den a tři za druhý, bylo na mě trochu moc. Bolely mě podkoení jamky! To ani nevím že může bolet! Vrátila jsem se vyčerpaná ve dvě ráno a další den rezignovala jít na test z angličtiny. Načež mi učitelka dovolila si ho napsat tenhle týden, což je jedno protože to stejně nenapíšu. Zatracená střední, kde po mě nic nechtěli a já přestala umět anglicky.

Uf, teď to vypadá, že budu muset něco dělat. Ach jo. Což mi připomíná, že mám jen pár týdnu do zkouškového a vlastně vůbec nic nemám. Nic. Dokonce i málo myšlenek. Zase mám nervy a depku jak nic nezvládnu. Fakt lituji pítele, že každý půl rok bude zažívat tohle období.

Protože už musím jít dělat nějako asambláž či co, tak že Vám se hodím jen fotku z plesu s mou pravou rukou, fotka teď a řed rokem a s mým drahým. Ples polygrafky, jaký to bylo napíšu později, dnes mám do osmi do večera, bude spousta času. Ačkoliv nás učitel pustí na PechaKucha night. No.

A víte co mám ráda na jaře? Otevřu okénko u auta (jen to jedno co jde), dám hudbu na plno a užívám si teplých paprsků.






JEN TAK LETMO

4. března 2014 v 13:20 | YumeOokami |  PLACEBO
V neděli jsme jeli brzy do Ústí, abychom měli chvilku pro sebe - doma. Nakonec jsme se zasekli, a místo pár kilometrů do Ústí, jsme si zajeli 133km. Konečně bylo krásně a nás to zlákalo výletovat. Mám ráda, když sedím v autě, venku je hezky, zajedu někam na nějaké zajímavé místo, vystoupím, prohlédnu si to a pak zase jedu dál. A tak to i bylo.

Nejdřív jsme jeli za Týnkou do Boru, chvilku jsme prodrbali co šlo zatím co drahý čekal v autě - jo vím je to chudák. Pak jsme jeli na Panskou skálu. Čtyři roky jsem bydlla v Rbk, tři a půl roku měla přítele v Boru ale nikdy jsem tam nebyla. A to je kousek. Sice foukalo, ale sluníčko hezky hřálo do zad a energii jsem doplňovala nejlepší borským kafem z pekárny.



Ale nejlepší bylo když jsme jeli zpět, od Děčína, naša jsem dvojnici mého auta. Slabší motor, chyběly mlhovky ale překvapilo mě že interiér byl taky broušená kůže jako u mě. Patřila servírce v restauraci, tak jsme poklábosili a zase jeli dál.


Dnes jsme zjistili, že drahému vykradli auto, v neděli. Naštěstí byli tak blbí, že se procházeli i po zahrdě baráku kde bydlíme. Na druhou stranu byli i dost chtří protože dokonce vyndali i autobaterii. Jsem, s prominutím, nasraná.

No co se dá dělat. Snažím se dělat nějakou tu práci do školy, dnes jsme pracovali s aquarelem a konečně mu trochu přichízím na kloub. Miluji práci s ním, jen mi to moc nejde. Ale snad se do toho dostanu, mám od spolužáka doma jeden akvarelový papír tak ho pak zneužiju.

Během týdne uděláme menší vlasové změny s miloušem, budeme bílovlasáči. A časem si objednáme pořádné barvy ze zahraničí, teď musíme na rychlo řešit obyčejnou drogérií. Příští týden bych měla jet do Mnichova na výstavy na dva dny. Tak pak třeba něco sesmolím.

O víkendu jsme ještě udělali micí generálku mojí italiánce. Nahodili jsme retro šusťáky a mě to hrozně bavilo. Vzpomněla jsem si jak jsme měla na prvním stupňi skvělou, tmave modrou šusťákovou soupravu s žlutými proužky. Byli jsme trochu exoti ale to nevadí.


VÍLA NA HOUPAČCE

1. března 2014 v 21:58 | YumeOokami |  DIGITÁLNÍ TVORBA
Nějak nemám nápad na nějaký originální a nápaditý nadpis článku. Takže jsem ho nazvala tak jak to je. Moje práce na grafiku, volné zadání, Adobe Illustrator, 2h. Asi to udělám jako wallpaper, jaksi to už po mě pár lidí chce.