VÝZVA TVŮRČÍHO PSANÍ - 02 Fan Fiction: Bokura Ga Ita

3. února 2014 v 0:36 | YumeOokami |  LITERÁRNÍ DÍLA
Tohle anime mám ráda, protože to co se v něm odehrávalo, se tak trochu odegrávalo i mě. Ale fan fikci jsem pojala dost jinak, než byl celý příběh stavěný. Na naivitě, klasickém milostném trojúhelníku a happy-endu. Tady je takové drsnější Bokura Ga Ita v mém podání. Snad mě fanoušci neslíknou z kůže. Kdo nezná příběh (jakože asi většina) zde + zde pěkná recenze od Dajanky. Opradu dlouho jsem vymýšlela na co fanfikci napíšu, a nemohla jsem pořád nic vymyslet.




Posouváme se o pět let později, kdy je již Nanami osmadvacet let, žije s Yano na předměstí malého městečka jménem Óita v prefektuře Óitá. Yano nejlepší přítel Takeuchi se odstěhoval do Tokia aby byl od Nanami co nejdál a neopakoval se milostný trojúhelník jako před lety.

Nanami si ostříhala na krátko vlasy, a zcela změnila svou image i postoj k životu. Přestala být sebekritická a víc si uvědomovala, co všechno může dokázat. Začala se věnovat malířství a stala se průměrně úspěšnou malířkou. Plně si osvojila umění akvarelu.

Yano začal pracovat v prosperující IT firmě, která pracovala hlavně pro zahraniční klienty a tak byl velice často dlouho v práci. I přes to všechno se vždy snažil najít čas na Nanami. Rád ji bral na různé výlety po památkách a jednou do roka si vždy udělali výlet do zahraničí.

Jejich manželství se zdálo idylické, jenže za zavřenými dveřmi se odehrávalo drama, které vrcholilo. Problém byl, že Nanami nemohla otěhotnět. Yano to sváděl na ni a doktoři nemohli najít zdroj tohoto problému. Čím častěji se o dítě pokoušeli, tím více Nanami padala do depresí, což se odráželo na její náladě, chování i malbách. Svůj smutek si léčila tajnými dopisy s Takeuchi. Ačkoliv mu nepsala, jaká je situace u ní doma, obyčejné dopisy o obyčejných věcech jí z deprese pomáhala.

Jednoho dne se Yano vrátil domů, v práci se pokazila velice důležitá zakázka a tak přišel domů velice rozladěný. Ten den se Nanami znovu dozvěděla, že ani tentokrát, se jim nepodařilo otěhotnět. Tato práva Yana velice rozlítila.
"Jsi úplně k ničemu, vůbec nechápu, jak jsem si Tě mohl vzít! Kdybych t věděl dřív, neudělal bych to, nejsi schopná mi ani dát syna!" Ve své horké náladě se neudržel, a uštědřil Nanami takovou facku, že se křehká Nanami skácela na zem. Záhy mu došlo, co vlastně udělal.

"Nanami! Strašně moc se omlouvám, nechápu, co to do mě vjelo, víš dneska v práci…" Yano se snažil najít výmluvu a odůvodnění k činu, který udělal. Jelikož se to stalo poprvé hodila to Nanami za hlavu a jemně Yana obejmula.

"To je v pořádku."

"Už se to nikdy nestane, přísahám." Odvětil Yano.

Jenže o pár dní se tato situace stala znovu, a pak znovu. Nanami vždy Yanovi odpustila, jenže už i její kamarádky si začaly všímat podivných modřin, které stále přibývaly. Když si jich začal všímat i Yano, naučil se Nanami uštědřovat rány tak, aby se daly zakrýt oblečením a vždy poslala Nanami se převléknout do svetrů s dlouhým rukávem a kalhot. Časem jí zakázal vůbec vycházet a tak Nanami musela své dopisy pro Yana tajně předávat sousedce, která je za ni odesílala. Vždy, když byl Yano v praci, měla Nanami na chvíli klid. Snažila se namalovat nějaký hezky barevný a veselý obraz, bohužel z něj vyšel vždy velmi tmavý a ponurý obraz. Nanami proseděla zamčená v bytě vždy celý den, a nezbývalo jí nic jiného než dělat domácí práce. Bála se jakkoliv Yano vzepřít a tak děala to co chtěl. Vařila, uklízela, prala, žehlila a byla celý den zavřená. Jenže to Yano nestačilo, vždy si našel něco, čím Nanami potrestat.

"Jsi úplně k ničemu, totální nula, co si vůbec myslíš, nikdo Tě nechce a proto Tě mám na krku já!" řval na ní když přišel z práce.

"A ty tvoje hnusy, co vydáváš za obrazy, jsi ubohá!" Přidával na razanci, popadl nůž a všechny plátna, která měla Nanami v bytě a na některé měla i kupce, Yano prořezal. Pak obrátil nůž proti Nanami.

"Dělej, co Ti říkám, nebo to jednou schytáš!" Řval na ní, švihl nožem před jejím obličejem. Nanami si rychle před obličej dala ruce, načež jí nůž lehce řízl do spodní strany ruky, jak se kryla.

Rychle zaběhla do koupelny, kde se zamkla a co nejrychleji se snažila zastavit krvácení. Yano zuřil a mlátil do dveří od koupelny. Po půl hodině se uklidnil a odešel z bytu. Nanami si ošetřila ránu a když zjistila, že Yano není v bytě vyšla ven. Věděla, že tohle byla poslední možnost, kdy bude moc odejít - živá. Rychle si do tašky sbalila pár důležitých věcí, ve skrýši, kam si Yano schovával peníze vzala vše co mohla. Nebylo toho moc, ale na lístek do Tokia, to stačilo. Ve svém tajném šuplíku našla poslední dopis od Takeuchi, kde byla i adresa.

Vyběhla ven a běžela rovnou na nádraží, všude byla spousta lidí, spousta světel, zvuků, vůní i pachů. Nanami nebyla tak dlouho venku, že se jí to zdálo jako kouzelné království, plné nových věcí. Jenže se nemohla zdržovat, našla si spoj, který je za deset minut a rovnou si koupila jízdenku. Dala si v automatu horkou čokoládu a pozorovala všechny procházející lidi. Nejvíc ji zajímaly rodiny, šťastné děti, a jejich spokojení rodiče.

Nedokázala pochopit, proč ona to štěstí nemá. Nevěděla koho obviňovat, sebe, Yano či nějakou vyšší moc. Proč se to děje jí. Jak se mohl Yano tak změnit a proč. Co udělala špatně? Co mohla udělat lépe. Co mohla udělat jinak. Co neviděla a vidět mohla. Všechny tyhle myšlenky jí běhaly hlavou, jenže neznala odpověď. Možná ani odpověď neměly. Cela položená do svých myšlenek málem přeslechla hlášení vlaku. Rychle se zvedla, popadla tašku s věcmi vběhla do vlakové soupravy. Ve vlaku se uvelebila, protože věděla, že už je v bezpečí. Čekalo jí sedm hodin cesty. Věděla že do Tokia dorazí až nad ránem a tak v poklidu usnula.

Mezitím se Yano vrátil domů, když zjistil, že Nanami není doma zuřil. Bál se, že běžela na policii a že na něj brzy příjdou. Všiml si otevřené zásuvky, kde byl štos dopisů, které nik neviděl. Došel k nim a zjistil kdo je zasílal, jeho bývalý přítel a sok Takeuchi. Nechápal jak mu tohle mohlo uniknout, jak ho mohla takhle podvést. Všiml si, že dopisy mají i zpáteční adresu a hned mu bylo jasné, kam Nanami odjela. Přemýšlel co bude dál.

Svítalo a souprava vlaku vjížděla do stanice Tokio, hlavní nádraží, které je nejblíž centru. Nanami vystoupila na perón a nadechla se čerstvého vzduchu, byl jiný než v Óita, takový víc městský ale jejímu srdci bližší. Nebyl cítit strachem a bolestí. Paprsky slunce jí hřály na tváři a vykouzlily jí nepatrný úsměv, který ji zahřál u srdce. Tak dlouho se neusmála. Vykročila pryč z nádraží, najít Takeuchi. Ptala se kolem jdoucích, kde tuto adresu najde, až se po hodině hledání ocitla před dlouhou bytovkou. Našla byt číslo 111. Došla ke dveřím a napřáhla ruku, že zaťuká, ale v pohybují se jí ruka zastavila.
Co tu vlastně dělá? Co Takeuchi řekne? A co když má nějakou přítelkyni a ona se tam tak znenadání objev. Nevěděla, jestli to má udělat. Před očima se jí odehrál její život od střední, kdy o ní Takeuchi bojoval, jak si zvolila Yano, a co se dělo dál. Ten strach a bolest ji donutily zaklepat. Uslyšela kroky a vrznutí dveří.

Ve dveřích stál Takeuchi, takový, jakého si ho pamatovala ze střední, jen měl ještě víc sportovní postavu. Díval se na ní jako na ducha.

"Nanami? Jsi to ty? Co tu děláš?" Optal se užasle.

"Ehm, ahoj Takeuchi, já přijela jsem, protože…" Nedokončila větu, když jí do toho Takeuchi skočil.

"Co to máš s obličejem?" Vyděsil se Takeuchi.

"No, já…" Zadrhávala se Nanami a dala si spadlý pramen vlasů za ucho, stála tam jakoby se měla za pár chvil sesypat.
Takeuchi ji vzal kolem ramen a dovedl ji dovnitř do bytu. Bylo mu jasné, že to co má Nanami na obličeji, je dílo Yano. Jen co zaklaply dveře se Nanami zhroutila s pláčem na zem, do náruče Takeuchi. Nevěděl co jí má říct, ostatně jako vždy, a tak ji jen objímal a nechal ji, aby nechala projevit své pocity, které tak dlouho v sobě dusila. Brečela v kuse skoro půl hodiny, když se uklidnila uvařil Takeuchi horký čaj a Nanami mu vše vyprávěla. O těhotenství, o tom jak se k ní Yano pak začal chovat, co se stalo minulý večer a jak se zde vlastně ocitla.

Yano jí samozřejmě vyslechl a nechal ji u sebe bydlet. Uběhlo už několik dní, a o Yanovi nikdo nic nevěděl, naštěstí. Nanami se zahojila většina ran, aspoň těch v obličeji a tak se rozhodla, že si najde práci. Obešla několik restaurací až v poslední se místo našlo. Dělala servírku a nástup byl okamžitý. Když domů dorazil Takeuchi, Nanami připravila slavnostní večeři a vše mu řekla.

"Našla jsem si práci"

"Cítíš se už dobře, na to abys šla do práce?" Optal se Takeuchi.

"Jistě, nejlíp jak se cítit mohu." Usmála se Nanami.

"To jídlo je vynikající." Pousmál se na ni Takeuchi. Nanami dlouho neslyšela vlídné slovo a tak mu úsměv opětovala.

"Co kdybychom tvůj dnešní úspěch oslavili?" Zeptal se Takeuchi.

"Popcorn, nějaký film a víno?" Dodal.

Nanami přikývla, a tak se Takeuchi vydal do nejbližšího krámu a koupil co bylo potřeba. Po cestě v půjčovně vypůjčil komedii. Když se vrátil Nanami měla již vše přichystané, rozložený gauč, naladěné DVD, už jen udělat popcorn a nalít víno. Pustili film, při druhé flašce vína byla nálada už poněkud pozvolnější.


Nanami se jemně opřela o Takeuchi, který ji objal kolem ramen. Když zvedla hlavu a podívala se mu do očí, neodolal a políbil ji. Nanami se od něj vyděšeně rychle odtrhla.

"Omlouvám se, nevím, co mě to popadlo, chápu Tě, omlouvám se." Koktal Takeuchi.

"To nejde, to prostě nejde." Koktala vyděšeně Nanami, ale jen co to dořekla, vrhla se na Takeuchi sama.

Takeuchi vzal Nanami do náruče a jemně jí položil na rozložený gauč. Jeho ruce ji hladily po vlasech a putovaly k podbřišku. Nanami dlouho necítila tak příjemné doteky a hřejivé tělo. Jejich rty se líbaly jemně a opatrně. Takeuchi byl na Nanami opatrný jakoby byla křehká, jako domeček z karet. Cítil její krásnou vůni a sametovou pokožku. Pomalu jí svlékal tričko a Nanami opatrně rozepínala jeho košily. Mazlili se několik hodiny, až nakonec nazí usnuli jeden vedle druhého.

Ráno nánami vzbudily až paprsky slunce. Takeuchi byl již dávno v práci, a na stole zanechal omluvný vzkaz, že musel odejít, ale že jí nechtěl budit a že ji miluje. Nanami nevěděla, jestli udělala správně, ale věděla, že je šťastná. Když se podívala na hodiny, bylo jedenáct hodin, rychle se převlékla a běžela do práce. Pracovala jen obědové směny a tak byla zase ve tři doma, čekala na Takeuchiho. Když dorazil domů, naservírovala oběd.

"Ehm, ten večerejšek…" Začala Nanami.

"Nanami, já na Tebe nespěchám, vím, čím sis prošla, a počkám si, jak se rozhodneš. Víš moc dobře, že Tě miluji už od střední, jsem rád, že jsi tu se mnou, a je jedno jak to dopadne, vždy tu pro Tebe budu." Přerušil ji Takeuchi a svým proslovem jí zcela vyrazil dech. Jen se usmála a pohladila jej po hřbetě ruky.

Čím déle byla Nanami s Takeuchi, tím více jej měla ráda. Začala zase malovat a prodávat své obrazy, nadále však pracovala v restauraci. Jednoho dne ráno, jí začalo velice bolet břicho. Takeuchi ji odvezl do nemocnice.

"Tak co Ti je?" Zeptal se vyděšeně Takeuchi, když vyšla z ordinace.

"Doktor řekl, že jsem těhotná." Řekla s úsměvem od ucha k uchu Nanami. Byla šťastná. Nebyla to její vina, že nemohla mít dítě.

"Opravdu? Nanami já jsem tak šťastný, já… já budu otec!" Křičel po celé chodbě Takeuchi, popadl Nanami do náruče a dlouze jí políbil.

"Miluji Tě! Vás oba." Pošeptal Nanami do ucha.

"A já miluji Tebe, Takeuchi." Odvětila s úsměvem Nanami.

Dalších pár měsíců sháněli všechno možné pro svou holčičku. Vybírali jméno a nakonec vybrali jméno Nana. Společně skládali postýlku, lepili dětské tapety, kupovaly plyšáky, dupačky, apod. Užili si u toho spoustu zábavy a Nanami byla konečně šťastná. Do porodu zbývaly už jen pouhé dva měsíce.

Jednoho dne, někdo klepal na dveře. Takeuchi byl v práci a Nanami čekala návštěvu. Otevřela dveře.

"Nazdar, těhule." Ve dveřích stál Yano.

Takeuchi se nemohl dovolat Nanami, a jelikož už byl porod docela blízko, bál se aby se nic nestalo. Omluvil se u šéfa a pospíchal domů. Když doběhl k bytu, dveře byly pootevřené, jakoby se k nim někdo vkradl. Opatrně je otevřel, nikoho v bytě neslyšel a tak vešel dál.

"Nanami?" Křikl, všude bytě byl rozházený nábytek, jakoby jej někdo vykradl.

"Nanami!" Křikl znovu, ale nikdo se neozýval, došel do ložnice, to co uviděl mu otočilo svět vzhůru nohama. Na posteli ležela nehybně Nanami. Rychle k ní přiběhl a snažil se jí probudit, načež zavolal sanitku.

"Nanami! Nanami! Nenechávej mě tu samotného. Naše dítě, máme mít dítě. Nanami vstávej! No tak, prosím!" Takeuchi byl zoufalý, do pár minut přijela sanitka a doktor jednoznačně prohlásil, že Nanami je již několik hodin mrtvá. Někdo jí uškrtil a dítě, zemřelo s ní.


Nikdy se nezistilo, kdo vlastně Nanami zabil, nikdo nebyl dopaden. Takeuchi měl jasno, jenže to neměl jak dokázat. O rok později se zabil rychlou jízdou v automobilu. A co stalo s Yano, nikdo neví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 yuripovidky yuripovidky | Web | 3. února 2014 v 13:51 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

2 YumeOokami YumeOokami | 3. února 2014 v 14:08 | Reagovat

[1]: Opravdu skvělá reklama a skvělá recese :)

3 Monika Monika | 4. února 2014 v 22:18 | Reagovat

Tak musela jsem si dát chvíli pauzu, než jsem našla odvahu na tvé další dílo, ale zvědavost mi nedala.

Fascinuje mě tvá schopnost napsat čárky vždy tam, kde absolutně nepasují a naopak je vynechat tam, kde by jednoznačně být měly.

Má cenu se vůbec vyjadřovat k hrubkám a překlepům? Asi ne. I když za zmínku by možná stály občasné záměny postav, které působí v téhle Gary-Sue povídce zloun/miláček opravdu vtipně. Třeba když ji Yano vyslechl a taky si ji u sebe na nějaký ten den nechal, a mezitím nebylo o Yanovi ani slyšet. No.

Co je ale na tomhle dílku největší tragédie? Jednoznačně skloňování. Pořád to vypadá, jako by ses nemohla rozhodnout, jestli teda ty japonský jména budeš skloňovat nebo ne, tak pro jistotu Nanami skloňuješ vždy, Takeuchi nikdy a Yano asi podle nálady nebo nevím, každopádně je to ale každý dva odstavce jinak. Zrovna tady takový to "tipnu si a třeba dostanu aspoň čtverku" fakt nefunguje.

A třeba ještě k tématu a zpracování, povídka vypadá jako klasická podprůměrná fanfiction, takže zadání je splněno, akorát mu pořád zůstává ta podprůměrnost, no. Nudná, předvídatelná klasická, stále dokola omílaná zápletka, cliché vyjadřování i situace, zbytečně zdlouhavé popisy zbytečných věcí, závěr opět bez návaznosti odbytý v posledních pár, oproti celé délce povídky zanedbatelných odstavcích. Pokus o dramatično zjevný, ale neefektivní, což jej činí trapným.

Co se týče komentáře, který jsi napsala k minulému článku - jednička z maturity nedokazuje nic, maturita byla směšná. A je vtipné napsat to pod článek, jenž je sám důkazem toho, že i člověk, co má z maturity jedničku, může být neschopen napsat kvalitní věc na jakékoliv téma. A argument "je spousta horších" je opravdu smutný. Myslím si, že i kdybych tě znala pět let, nebudu mít jiný názor na to, jak píšeš, nehodnotím dílo podle toho, jaký mám vztah k autorovi, promiň. Když píšeš články na veřejný blog, musíš očekávat, že je někdo bude hodnotit a pak se neohánět jejich anonymitou - ani moje jméno by pro tebe nemuselo nic znamenat. Říkat si můžeš co chceš, soudit mě taky, je mi to jedno, akorát tě můžu ujistit, že nejsem zamindrákovaná z ničeho, o čem jsi mluvila. Jsem zamindrákovaná z lidské demence, ale to už je jiný příběh. Myslím, že jsem vcelku normální a baví mě hodnotit, co lidi dělají. Třeba doufám, že si jednou plně osvojím umění kritiky a budu se tím moci živit ;)

4 YumeOokami YumeOokami | 5. února 2014 v 12:02 | Reagovat

[3]: Jo, jména a skloňování, neskloňuji je ale naučenost mi občas nedá a skloním, takže má chyba to uznávám. Čárky už fakt nehodlám řešit, prostě je neumím psát a očividně si je word píše kam chce. Možná by pro Tebe ten příběh nebyl tak nudný kdyby jsi znala předchozí příběh z anime. No držím Ti palce s tou kritikou, ono napsat dobrou kritiku je taky dost těžké. Ale znepříjemňovat lidem život dost snadné a ty to skloubíš a ještě za to budeš brát prachy. Gratuluji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama