LÁSKA JE KDYŽ...

25. ledna 2014 v 9:00 | YumeOokami |  SKLÁDKA


Druhý lásky, je spousta, a možná, že na některý ten druh i zapomínáme. I nenávist by mohla být druhem lásky, protože většinou z lásky vzniká. Nejdřív je láska, a poté nenávist. A ačkoliv někoho nenávidíte, stejně na něj vzpomínáte, protože jste ho někdy milovali.

Láska k mamce
Je to první láská, kterou kdy zažijeme. Mohlo by se říct že je automatická, ale myslím si, dle mých vlastní zkušeností, že tomu tak není. To jak budete lidi kolem sebe milovat udává, jak se oni k Vám chovají (a s nenávistí je to stejně tak). Jsem ráda, že jsem měla tu možnost takovou lásku poznat, protože ne každý tu šanci měl. Ač se to zdá, pro někoho až nemožné. Ale někteří prostě mamku nemají, mohla zemřít, odložit je, a pod. Dalo by se diskutovat o tom, jestli si takové děti, vůbec k nějakému dospělému vytvoří takovou lásku, jakou by měli ke své matce. Stejně tak jako je spousta článků a knih, o tom, že láska k matce, je prostě "speciální". A všichni víme proč. Nemohu posoudit, jestli díte automaticky matku miluje, ikdyž je na něj krkavší, jestli to prostě má ve svém genetickém kódu jako potřebu.

Láska k otci
Dostávám se k jádru věci, že láska je dána tím, jak se k nám lidi chovají. Můj otec nikdy nebyl příkladný, a je jedno jak. Díky tomu je pro mě spíš jako nějaký známý. Kdyby si zlomil nohu, je mi to vlastně jedno (klidně si myslete jak jsem příšerná), ale prostě to tak je. Nevadí mi zajít na oběd, pokecat o politice a pod. Jsem ráda, když mi koupí lístek na koncert (protože hudb mám od něj). A jsme u toho, že i za něco jsem mu vděčná, za svou výchovu v hudbě, jsem ráda že mi žily rozproudí AC/DC a ne Justin Bieber. Nejsem žádný hejter dnešních hejter-ikon, ale styděla bych se za to, že neumím ocenit kvalitní hudbu. Taky poslouchám současnou hudbu, ale to, co opravdu potěší mé srdce, jsou takovéto ikony.

Láska k sourozencům
Všichni to známe, sourozenci ná vždy pijí krev (většinou ty mladší starším), ale nikdy Vám nikdo nevezme zážitky a vzpomínky s nimi. Mamka mi vžy vyprávěla, že můj brácha se o mě neustále staral. Krmil mě, přebaloval a pod. Neříkám, že setra ne, ale t byla v pubertě a víc než mimino jí zajímali kluci. To je pochopitelné. Možná proto i brácha chybí víc, a možná proto, že ho nemám na blízku. Sestra me jako starší brala na bowling, to je vzpomínka, kteoru mám, ale pak jsem k ní dlouho neměla cestu. Až teď, když má děti a já jsem satrší. Za to na bráchu mám spousty vzpomínek, jak se preme, ajak mi roztrhl plyšáka, jak seděl u počítače, jak mě vzal do muzea s dinosauri, jak mě lehtal div jsem se nepočůrala a pod. Nevím, zda-li se mnou byl častěji než sestra, ale mám k němu větší pouto. Jen bydlí v Dominikánské Repuvlice, a tak můj vztah k němu, zůstal na tom dětském bodu mrazu a teď v dospělosti, si tolik nerozumíme.

Láska k mladším rodinným příslušníkům
Když se narodila moje neteř, byla jsem hodně mladá a vlastně mi brala moji pozornost (jo to bude tím jedináčkovstvím). A mě to samozřejmě štvalo (no koho by neštvalo?). A já se k tomu postavila docela špatně, vadila mi a myslím, že jsem jí to dávala hodně na jevo. A ona přitom byla jen malá holka, která mě chtěla mít za kamrádku a možná i za vzor. Vadilo mi že se po mě opičí (panebože děti jsou tak krutý, byla jsem blbá když mi to vadilo, to malý děti prostě dělaj). O to víc mě překvapilo, když dnes jako velká holka (15 let) se mi ozvala, že by chtěla můj názor na výběr škol. Nakonec má ta holka víc rozumu, než já. Sestra, má dvy synovce, když se narodil první byla jsem už docela velká, a tak jsem se k němu chovala tak jak jsem měla. Pouštěla pohádky, sem tam vzala na prolejzačky (ale jak dodje na přebalování se mnou nepočítejte). Druhý synovec je ještě malý (2 roky), a u něj se už starám, jako dřív ségra o mě. Ačkoliv jsem stejně teta na baterky, na mě moc hlídání dětí neužije, se mnou budou chodit kalit na koncerty a chlastat. Budu ta tetka, která je bude krýt a držet jim vlasy nad záchodouvou mísou. A kdo ví, třeba moc zdomácním a vůbec to tak nebude.

Platonická láska
No kdo si tím neprošel. Zamilovali jste se ve školce do kluka ze starší třídy. Do chlapa, který je o dvacet lest starší než vy, ale prostě je hezkej. Jednoho takovýho si pamatuji z dob, kdy jsme ještě vlastnili pizzerii. Hemžilo se to tam známými. Byl to chlap (nechtějte po mě jméno) s roštěpem rtu, a psími známkami na krku. Tvrdil, že je voják (v té době byla povinná služba takže je to pravděpodobný) a já chtěla ty jeho psí známky. Řekl, že mi je dá, až budu velká. Není to tak dávno, co jsem jej potkala v obchodním domě, chtěla jsem z ním jít a vysvětlit mu, že jsem ta malá holka, co mu vysela na krku, a kde mám ty známky. Jenže měl po boku (nejspíš) manželku, a mě to bylo hloupé, přecejenom už nejsme dítě a co když by si ta ženská myslela, že jsem nějaká středoškolačka co po něm jede. Známe ženský, že jo (a kort ty ve středním věku...).

Láska k první drahé polovičce
Asi ne každý to tak má, ale moje první láska, bylo setkání jak z telenovely a chvíli nám to tak i vydrželo. Ačkoliv jsem nečekala, že bych někdy mohla mít tak dlouhý vztah (3 a půl roku) poštěstilo se mi. Ale jak to tak bývá, první lásky jsou bouřlivé, člověk udělá spousty chyb, který se následně už nedopustí. Je to takový test, málo kdy první láska vydrží. A když ano, málo kdy je to úplně šťastné. Taky jsme si mysleli, že spolu budeme na věku věků, šťastní a dosmrti, v jedno patrovém domku, se třemi dětmi, dvěmi husky a roztomilými králíky. No, myslím, že je víc než jasné, že to tak nedopadlo. A vlastně to dopadlo nejhůř jak mohlo, nenávistí. No, co jsem říkala?

Lásky
Většině lidí, projde životem víc drahých poloviček a já ještě nemůžu tak soudit, přece jenom, je mi dvacet a tolik kluků jsem zas vystřídat nemohla. Co jsem ale postřehnout dokázala je, že když přijde někdo, po tom prvním, okamžitě se zamilujete ikdyž nechcete. Je to jakýsi únik od bolesti, která Vám byla způsobena. Máte štěstí, pokud Vám to u toho člověkla klapne a vy jste zase šťastní (otázka je na jak dlouho). A když neklapne, zahořknete. Pak jde to, koho potkáte a jak se k Vám zachová. Některé lásky jsou dobré, jiné špatné ale čím jste starší, a máte víc zkušeností, nesete rozchody s větším odstupem a dokážete se s daným člověkem normálně bavit. Já se třeba s láskami, které jsem měla od patnácti níže, nebavím vůbec.

Láska k zvířeti
Nevím proč, ale lidi mají touhu nějaé to zvíře mít. Ačkoliv je spousta lidí, co si prostě ke zvířeti vztah nenajde, a při horší možnosti jej má jako objekt týrání. Ale většina lidí, nějaké to zvířátko vlastní, a dost často jej považují za člena rodiny. Přijde mi hloupost dětem odpírat nějakého mazlíčka, i kdyby to měl být jen džungarský křeček. Naučí se aspoň minimální zodpovědnosti kzvířátku, ale taky zažíjí koloběh života a smrti, a lépe se s tím pak vyrovnávají.

Láska k věci
Ačkoliv by se to zdálo nemožné, myslím, že existuje i láska k věci. Ačkoliv všechny výše zmíněné objekty, Vám lásku opětují, věc to neumí a přes to, ji rádi máme. Já jsem se hodně v lidech spletla a kolikrát jsem byla zklamaná. A tak jsem si začala dělat vazby k věcem, nevím jestli je to dobře a nebo psychologicky špatně, ale je to tak. První to byl lepší telefon (nokia 5310 xpressmusic, a jmenoval se Tenshi - anděl - ano je to trochu přitažené za vlasy). Ale u druhého už tomu tolik nebylo. TStolní počítač a nejaktualnější je auto. Jen se zamyslete, taky k věcem mluvíte.

Lásku k dítěti si prostě nelajznu popsat, protože s tím prostě skušenost nemám. Ačkoliv vím, že pro spousty matek je jejich dítě na prvním místě, mohu se jen dohadovat o tom, co cítí, kdy a proč. A teď mi došlo, že ten nadpis vůbec neladí s článkem! :D

PS: taky nemáte rádi, ty kýčovité obrázky, když zadáte do googlo slovo "love" eventuelně "láska" proč společnost, udělala z těchto slov takový kýč? A bacha, na kýč jsem teď odoborník :D čtu knihu ke zkoušce - Umění a kýč
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 25. ledna 2014 v 9:07 | Reagovat

pěkný článek :-) líbí se mi jak si to rozdělila a souhlasím s tou nenávistí, máš pravdu vzniká z lásky většinou.. :-)

2 Normální člověk Normální člověk | 25. ledna 2014 v 11:06 | Reagovat

Hezky napsaný. Sice ve skutečnosti to každej má jinak, než někdo jinej, ale to nemůžeš všechno vypsat žejo :-)

3 Adelaine Adelaine | Web | 25. ledna 2014 v 11:11 | Reagovat

Já jsem asi zatím poznala jen tu lásku ke zvířeti, ale moc mi to nevadí. :D

4 Terka Terka | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 11:35 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím, i s tou nenávistí :-) myslím, že každý se někdy setkal minimálně s tu láskou k věcem a zvířatům bez ohledu na to kolik mu je, protože jestli člověk nemá rodinu, může si oblíbit nějakou věc nebo psa, kočku nebo třeba i toho křečka či morče :-)

Až na pár chybek se mi tvůj článek moc líbí, myslím, že je originální a dám na něj odkaz na Blogosvět :-)

5 sarush ef sarush ef | Web | 25. ledna 2014 v 12:14 | Reagovat

Krásnej článek.

6 Em Zet Em Zet | Web | 27. ledna 2014 v 12:25 | Reagovat

Já doufám, že moje první láska vydrží. :-) Oba si to přejeme už dost dlouho. :-) A věříme tomu! To je nejdůležitější podle mě!
Nemůžeme hlavně soudit city a vztahy jiných lidí podle toho našeho, já myslím, doufám, že snad všude existují výjimky. Rodiče mého přítele jsou spolu od svých patnácti let, myslím. :3 :-P Inspirace.

7 Em Zet Em Zet | Web | 27. ledna 2014 v 12:26 | Reagovat

Jo a musím, prostě musím poopravit - píše se zkušenost, ne skušenost. -.- :-) Promiň, všude vidím chyby, když čtu nějaký text, asi je to posedlost. :-D

8 YumeOokami YumeOokami | E-mail | Web | 27. ledna 2014 v 17:20 | Reagovat

[6]: To jsem si se svou první láskou říkali taky, ale nevyšlo to a ještě to dopadlo špatně. Ale ne všichni jsou stejní. A o těch rodičích, ono to dřív bylo zvykem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama