Leden 2014

HANNIBAL season 02

30. ledna 2014 v 16:15 | YumeOokami |  MEDIÁLNĚ
Konečně se to blíží, ani nevím, jestli jsem s vůbec zmiňovala, že na seriál Hannibal se dívám. Začala jsem se dívat když vyšel, tuďíž někdy duben-květen a pokračovala i o prázdninách, kdy jsem naverbovala i Marcuse. Jenže v srpnu jsem shledlá poslední díl první série a od té doby ticho po pěšině. Až teď se konečně ví datum, kdy vyjde první díl druhé série a to je 28. února.

Hannibal není tak známý seriálem, nebo, v době kdy jsem na něj koukala nebyl. Mě se sice i líbí ty mainstram seriály, ale odrazují mě počtem dílů. Načež Hannibal jich prozatím nemá tolik a já na něj koukám od začátku a tak nemám žádný deficit, který bych musela dohánět. V této fázi mě seriály přestávají bavit. Stejně tak anime. Proto jsem za Hannibala ráda.

Mimo jiné se mi zdá, že seriál má velice vysokou úrověň a není tu hrozba zakrnění mozkových buňěk jako u jiných, kde máte tisíc příbuzenských vztahu, do toho sto mileneckých vztahů a tři rasy co proti sobě válčí, ale někdy zas ne, atd... Nedávno jsem se spolubydlící jako oddechovku koukala na seriál Dvě socky, což o to, pobavila jsem se u toho ale potom, co jsem si přečetla knihu Umění a Kýč mi docvaklo, na co jsem se to dívala, a kam se díky tomu řadím. A to nechci.

Tak šupky dupky, ať už je druhá série, protože ta první končila opravdu napínavě.


Tomáš Kulka/ UMĚNÍ A KÝČ

27. ledna 2014 v 10:20 | YumeOokami
Dnes, cirka za hodinu, mám zkoušku z knihy Umení a kýč od Tomáše Kulky. A jelikože jsem si děala výpisky a teď ještě shrnutí, ráda se s Vámi o ně podělím. Nemyslím si ale, že by Vám mé výpisky stačily ke zkoučce, v knize je skvěle vše popsané do detajlů a ukázáno na příkladech aby každý pochopil, oč jde. Kniha má necelých 300 stran, z toho tak 50 stran jsou poznámky a odkazy. A 4. kapitola POST SCRIPTUM (cca 60 stran) je vlastně feedback na knihu, z různých směrů, ke kterým se Kulka vyjadřuje (a já se přiznám, jsem to nečetla). Takže když to shrnem čistéh čtení je to cca 20 stran. velikosti A5.


UMĚNÍ A KÝČ
- co je pro jednoho KYČ, může být pro druhého HODNOTNÉ DÍLO
- zítřejší KÝČ může být jiný než dnešní
ROMANTISMUS = matka kýče
KUBISMUS není KÝČ
- dříve mělo umění funkci NÁBOŽENSKOU, ne ESTETICKOU, proto jeho estetickou stránku nemůžeme hodnotit, když o ní nešlo

KÝČ má nespornou masovou přitažlivost, přesto je DEFEKTNÍ
KÝČ neapeluje na individualitu
UNIVERZÁLNÍ KÝČ - dítě, rodina, láska, věrnost, sex, mláďata (koťátka, šťěňátka...)

KÝČ musí splňovat
- okamžitá indetifikovatelnost
- silný emocionální náboj
- žádné stylistické inovace
(feministický kýč, fašistický kýč, komunistický kýč, reklama)

jednota - sladěnost díla
komplexnost - vyváženost díla
intenzita - vitalita a životnost díla

KÝČ
- nepřináší stylistické inovace
- postrádá dostatečnou míru umělecké hodnoty
- dnes by některá díla byla označena za kýč, ale mají historickou hodnotu

DEFEKTNOST KÝČE = absence estetické intenzity
TYPICKÝ KÝČ lze úpravami těžko zkorčit i vylepšit
KÝČ není pokračováním špatných děl, ale samostatný fenomén
STEJNÝ objekt na fotografii není kýč, ale jako namalovan obraz ano
pro MODERNÍ KÝČ v literatuře není nutný happy-end
MODERNÍ LITERÁRNÍ KÝČ se stává bestsellerem
POP-ART používá kýč, to ale neznamená, že jím je, není
POP-ART a POSTMODERNISMUS nesmazává hranici s KÝČEM
SUVENÝR je KÝČ, protože je to nedokonalá replika, jen na památku a oživení vzpomínek na danou památku

KÝČ - postrádá hodnotu UMĚLECKOU I ESTETICKOU
KÝČ v hudbě se těžko hledá, protože je to avstraktní dílo, nic nevyjadřuje
KÝČ v architektuře je málo častý
ABSTRAKTNÍ KÝČ parazituje na geslatech designu
v KÝČI se neřeší proč, ale jak

LÁSKA JE KDYŽ...

25. ledna 2014 v 9:00 | YumeOokami |  SKLÁDKA


Druhý lásky, je spousta, a možná, že na některý ten druh i zapomínáme. I nenávist by mohla být druhem lásky, protože většinou z lásky vzniká. Nejdřív je láska, a poté nenávist. A ačkoliv někoho nenávidíte, stejně na něj vzpomínáte, protože jste ho někdy milovali.

Láska k mamce
Je to první láská, kterou kdy zažijeme. Mohlo by se říct že je automatická, ale myslím si, dle mých vlastní zkušeností, že tomu tak není. To jak budete lidi kolem sebe milovat udává, jak se oni k Vám chovají (a s nenávistí je to stejně tak). Jsem ráda, že jsem měla tu možnost takovou lásku poznat, protože ne každý tu šanci měl. Ač se to zdá, pro někoho až nemožné. Ale někteří prostě mamku nemají, mohla zemřít, odložit je, a pod. Dalo by se diskutovat o tom, jestli si takové děti, vůbec k nějakému dospělému vytvoří takovou lásku, jakou by měli ke své matce. Stejně tak jako je spousta článků a knih, o tom, že láska k matce, je prostě "speciální". A všichni víme proč. Nemohu posoudit, jestli díte automaticky matku miluje, ikdyž je na něj krkavší, jestli to prostě má ve svém genetickém kódu jako potřebu.

Láska k otci
Dostávám se k jádru věci, že láska je dána tím, jak se k nám lidi chovají. Můj otec nikdy nebyl příkladný, a je jedno jak. Díky tomu je pro mě spíš jako nějaký známý. Kdyby si zlomil nohu, je mi to vlastně jedno (klidně si myslete jak jsem příšerná), ale prostě to tak je. Nevadí mi zajít na oběd, pokecat o politice a pod. Jsem ráda, když mi koupí lístek na koncert (protože hudb mám od něj). A jsme u toho, že i za něco jsem mu vděčná, za svou výchovu v hudbě, jsem ráda že mi žily rozproudí AC/DC a ne Justin Bieber. Nejsem žádný hejter dnešních hejter-ikon, ale styděla bych se za to, že neumím ocenit kvalitní hudbu. Taky poslouchám současnou hudbu, ale to, co opravdu potěší mé srdce, jsou takovéto ikony.

Láska k sourozencům
Všichni to známe, sourozenci ná vždy pijí krev (většinou ty mladší starším), ale nikdy Vám nikdo nevezme zážitky a vzpomínky s nimi. Mamka mi vžy vyprávěla, že můj brácha se o mě neustále staral. Krmil mě, přebaloval a pod. Neříkám, že setra ne, ale t byla v pubertě a víc než mimino jí zajímali kluci. To je pochopitelné. Možná proto i brácha chybí víc, a možná proto, že ho nemám na blízku. Sestra me jako starší brala na bowling, to je vzpomínka, kteoru mám, ale pak jsem k ní dlouho neměla cestu. Až teď, když má děti a já jsem satrší. Za to na bráchu mám spousty vzpomínek, jak se preme, ajak mi roztrhl plyšáka, jak seděl u počítače, jak mě vzal do muzea s dinosauri, jak mě lehtal div jsem se nepočůrala a pod. Nevím, zda-li se mnou byl častěji než sestra, ale mám k němu větší pouto. Jen bydlí v Dominikánské Repuvlice, a tak můj vztah k němu, zůstal na tom dětském bodu mrazu a teď v dospělosti, si tolik nerozumíme.

Láska k mladším rodinným příslušníkům
Když se narodila moje neteř, byla jsem hodně mladá a vlastně mi brala moji pozornost (jo to bude tím jedináčkovstvím). A mě to samozřejmě štvalo (no koho by neštvalo?). A já se k tomu postavila docela špatně, vadila mi a myslím, že jsem jí to dávala hodně na jevo. A ona přitom byla jen malá holka, která mě chtěla mít za kamrádku a možná i za vzor. Vadilo mi že se po mě opičí (panebože děti jsou tak krutý, byla jsem blbá když mi to vadilo, to malý děti prostě dělaj). O to víc mě překvapilo, když dnes jako velká holka (15 let) se mi ozvala, že by chtěla můj názor na výběr škol. Nakonec má ta holka víc rozumu, než já. Sestra, má dvy synovce, když se narodil první byla jsem už docela velká, a tak jsem se k němu chovala tak jak jsem měla. Pouštěla pohádky, sem tam vzala na prolejzačky (ale jak dodje na přebalování se mnou nepočítejte). Druhý synovec je ještě malý (2 roky), a u něj se už starám, jako dřív ségra o mě. Ačkoliv jsem stejně teta na baterky, na mě moc hlídání dětí neužije, se mnou budou chodit kalit na koncerty a chlastat. Budu ta tetka, která je bude krýt a držet jim vlasy nad záchodouvou mísou. A kdo ví, třeba moc zdomácním a vůbec to tak nebude.

Platonická láska
No kdo si tím neprošel. Zamilovali jste se ve školce do kluka ze starší třídy. Do chlapa, který je o dvacet lest starší než vy, ale prostě je hezkej. Jednoho takovýho si pamatuji z dob, kdy jsme ještě vlastnili pizzerii. Hemžilo se to tam známými. Byl to chlap (nechtějte po mě jméno) s roštěpem rtu, a psími známkami na krku. Tvrdil, že je voják (v té době byla povinná služba takže je to pravděpodobný) a já chtěla ty jeho psí známky. Řekl, že mi je dá, až budu velká. Není to tak dávno, co jsem jej potkala v obchodním domě, chtěla jsem z ním jít a vysvětlit mu, že jsem ta malá holka, co mu vysela na krku, a kde mám ty známky. Jenže měl po boku (nejspíš) manželku, a mě to bylo hloupé, přecejenom už nejsme dítě a co když by si ta ženská myslela, že jsem nějaká středoškolačka co po něm jede. Známe ženský, že jo (a kort ty ve středním věku...).

Láska k první drahé polovičce
Asi ne každý to tak má, ale moje první láska, bylo setkání jak z telenovely a chvíli nám to tak i vydrželo. Ačkoliv jsem nečekala, že bych někdy mohla mít tak dlouhý vztah (3 a půl roku) poštěstilo se mi. Ale jak to tak bývá, první lásky jsou bouřlivé, člověk udělá spousty chyb, který se následně už nedopustí. Je to takový test, málo kdy první láska vydrží. A když ano, málo kdy je to úplně šťastné. Taky jsme si mysleli, že spolu budeme na věku věků, šťastní a dosmrti, v jedno patrovém domku, se třemi dětmi, dvěmi husky a roztomilými králíky. No, myslím, že je víc než jasné, že to tak nedopadlo. A vlastně to dopadlo nejhůř jak mohlo, nenávistí. No, co jsem říkala?

Lásky
Většině lidí, projde životem víc drahých poloviček a já ještě nemůžu tak soudit, přece jenom, je mi dvacet a tolik kluků jsem zas vystřídat nemohla. Co jsem ale postřehnout dokázala je, že když přijde někdo, po tom prvním, okamžitě se zamilujete ikdyž nechcete. Je to jakýsi únik od bolesti, která Vám byla způsobena. Máte štěstí, pokud Vám to u toho člověkla klapne a vy jste zase šťastní (otázka je na jak dlouho). A když neklapne, zahořknete. Pak jde to, koho potkáte a jak se k Vám zachová. Některé lásky jsou dobré, jiné špatné ale čím jste starší, a máte víc zkušeností, nesete rozchody s větším odstupem a dokážete se s daným člověkem normálně bavit. Já se třeba s láskami, které jsem měla od patnácti níže, nebavím vůbec.

Láska k zvířeti
Nevím proč, ale lidi mají touhu nějaé to zvíře mít. Ačkoliv je spousta lidí, co si prostě ke zvířeti vztah nenajde, a při horší možnosti jej má jako objekt týrání. Ale většina lidí, nějaké to zvířátko vlastní, a dost často jej považují za člena rodiny. Přijde mi hloupost dětem odpírat nějakého mazlíčka, i kdyby to měl být jen džungarský křeček. Naučí se aspoň minimální zodpovědnosti kzvířátku, ale taky zažíjí koloběh života a smrti, a lépe se s tím pak vyrovnávají.

Láska k věci
Ačkoliv by se to zdálo nemožné, myslím, že existuje i láska k věci. Ačkoliv všechny výše zmíněné objekty, Vám lásku opětují, věc to neumí a přes to, ji rádi máme. Já jsem se hodně v lidech spletla a kolikrát jsem byla zklamaná. A tak jsem si začala dělat vazby k věcem, nevím jestli je to dobře a nebo psychologicky špatně, ale je to tak. První to byl lepší telefon (nokia 5310 xpressmusic, a jmenoval se Tenshi - anděl - ano je to trochu přitažené za vlasy). Ale u druhého už tomu tolik nebylo. TStolní počítač a nejaktualnější je auto. Jen se zamyslete, taky k věcem mluvíte.

Lásku k dítěti si prostě nelajznu popsat, protože s tím prostě skušenost nemám. Ačkoliv vím, že pro spousty matek je jejich dítě na prvním místě, mohu se jen dohadovat o tom, co cítí, kdy a proč. A teď mi došlo, že ten nadpis vůbec neladí s článkem! :D

PS: taky nemáte rádi, ty kýčovité obrázky, když zadáte do googlo slovo "love" eventuelně "láska" proč společnost, udělala z těchto slov takový kýč? A bacha, na kýč jsem teď odoborník :D čtu knihu ke zkoušce - Umění a kýč

DEPRESE A PONUROST

24. ledna 2014 v 21:07 | YumeOokami |  PLACEBO
Je to zvláštní, ale tvrdím, že když jsem v depresi mám své kreativnější období. A je to prostě tak, když máte depresi, honí se vám spousty myšlenek a nápadů hlavou. Všechny mé povídky jsou ze špatnýc zkušeností a snů. Kresby, články, a pod. Taky se mi zdá, že depresivnější autoři, blogeři a pod. jsou i oblíbenějšími. Protože se s nimi čtenář může stotožnit. Všechny zajímá, že Vás váš manžel bije, a jak to řešite, nebo neřešíte protože nemůžete (tohle je jen příklad na nic nenarážím). Všechny "baví" číst vaši bolest. Ale nikoho nezajímá Vaše štěstí, protože oni sami nejsou šťastní. A to je to, v čem mají lidi stračný problém. Díky tomu, jsou lidí takoví jací jsou. Vychutnávají si hejtování, popdoru vaší deprese a snaží se Vám vždy zkazit radost. Ale proč? Proč to všechny tak baví víc, než s někým sdílet radost. Vždyž přeci když má někdo z rodiny narozeniny, nebo si najdete novou lásku, sdílite s těmito lidmi jejich radost, proto s nimi chcete trávit každou chvíli. Ne proto, že je chcete vidět v bolesti a s pláčem. Tak proč je to mezi cizími lidmi tak jiné. Chápu, že Vás hned každý nemusí zajímat, ale stejně, když ho chete hejtovat, najdete si ten čas a prostředek to udělat. Tak proč ne opačně?

Tak schválně, kolik z Vás článek otevřelo jen kvůli "lákajícímu" nadpisu?

ADAM MARTINAKIS

23. ledna 2014 v 20:33 | YumeOokami
Nedávno jsem na internetu narazila na práce umělce Adama Martinakise, ale bohužel jsem nemohla nic najít o něm. A tak mě napadl geniální nápad, co mu takhle napsat? A ono to vyšlo, ani jsem nedoufala v to, že mi tak vstřícně odpoví. Neměl s Tím žádný problém a odpověděl do pár dní. Ve finále se mi to bude hodit i do školy, a tak se s Vámi s rozhovorem podělím. S překladem otázek i odpovědí mi pomohl můj drahý přítel Zerain (a já se cítím jako debil, který neumí anglicky, ach jo). Práce tohoto autoa se mi velice líbí, hlavně v tom, jak moc jsou realistické. U některých výtvorů si pomalu nejsem jistá, zdali ta socha opravdu existuje. Ale ne, vše je tvořeno 3D grafikou, ale více už v rozhovoru.


Od kud jsi, kolik je ti a kde jsi se narodil?
Narodil jsem se Lubani v Polsku, v roce 1972. Když mi bylo deset, přestěhoval jsem se do Řecka kde jsem zůstal do třiceti let. Po jednom roce ve Velké Británii jsem se vrátil do Polska.

Proč jsi začal tvořit 3D grafiku, co bylo tvým důvodem začít?
Potkal jsem se poprvé s 3D grafikou při mých studiích na designu interiéru. Chtěl jsem použít 3D technologii jako zobrazovací nástroj pro můj design ale časem se to stalo mojí hlavní profesí.

Co mají tvá díla předat ostatním lidem?
Umění je nástroj pro komunikaci, takže první co jsem chtěl, bylo komunikovat s ostatními. Chtěl jsem jim říct (v pár slovech) že všechno v tomhle životě je velký zázrak.

Jak dlouho tvoříš jednu práci?
Může to zbarat den i měsíc, ale většinou kolem 3-4 dnů, včetně rendrování do vysokého rozlišení a postproducke. Když mě to chytne, pracuji velmi rychle.

Jaký software používáš?
Jako hlavní program využívám 3DS Max, ale je zde množství softwaru, které mohou být použity Daz3D, Mudobox, Photoshop, atd.

Jaké materiály mají representovat Tvé sochy?
Používám materiály, které mají vzor kovu, zlata, beton, atd. Nezkoušel jsem copírovat přírodní materiály, jen si pohrávám s materiály a používám ty, které jsou mi blízké esteticky preferuji. Behěm tvorby jich vyzkouším hodně, proto abych nalezl ten nejlepší.

Proč vytváříš roztříštěné sochy?
Především proto, že se snažím vyjádřit myšlenku času v kompozici. Tato dimenze je velice důležitá pro pochopení lidského vesmíru. Pro mě čas představuj něco, co je (nebo bylo) živé, a proto má příběh k vyprávění.

Máš rodinu nebo nějakého mazlíčka?
Teď ne protože hodně cestujeme, ale měl jsem psa a kočku v Athénách.

Co děláš ve volném čase?
Hodně čtu a cestuji. Především všechno co je spojené s mojí prací takže můj volný čas a práce je jedno a to samé.

Máš nějaký umělecký vzor?
Dalo by se říct, že jím je Paul Klee, především díky jeho výuce v Bauhauské škole umění.

Byl jsi někdy v České Republice?
V České Republice jsem byl několikrát, žiji pouze 40km daleko. Moje nejoblíbenější město ze všech je Praha, je krásná, doufám, že jednoho dne bych zde mohl žít na pár měsíců.

Měl jsi nějaké výstavy? Jestli ano, kde?
Měl jsem několika v pár zemích, můžeš se podívat na můj blog. http://adamakis.blogspot.gr/p/all-about-adam.html

Planuje nějaké výstavy v blízké budoucnosti?
Bude jedna v Paříži na jaře, a myslím, že jedna v Kodani v létě. Ale stále nemám konečné datum výstavy. Chci si letos odpočinout od vystavování.

Co je zdrojem Tvé inspirace a nápadů?
Všechno, ale myslím sí, že to co me zajímá nejvíc je evoluce (přírodní, společenská a duševní) lidí. Takže, studuji celý čas lidi.

Bojíš se něčeho? Jestli ano, promítá se to v tvém umění?
Ano, bojím se spousty věcí, a ty mohou být viděny v mých dílech. Bojím se také lenosti, ale to neukazuji. :)

Děkuji a omlouvám se za svou chabou angličtinu.
Nemáš zač, a Tvoje angličtina je v pohodě :)




HADÍ ČARODĚJKA

21. ledna 2014 v 22:06 | YumeOokami |  DIGITÁLNÍ TVORBA
A protože jsem strašná a místo učení radi hraju, vzmužila jsem se a pokusila se dělat něco produktivnějšího. Samozřejmě to s učením nemá nic společného. Vzala jsem si do ruky tablet, a musím uznat, že to že jsem ho neměla dloho v ruce, je prostě znát. Samozřejmě line-art jsem si zčórovala. Musím zaprasovat na očích. vůbec nechápu, jak to Ryky dělá. Ani tutorial mi nepomůže.


KDYŽ MÁTE DOMA HRÁČE

19. ledna 2014 v 18:44 | YumeOokami |  PLACEBO

Pamatuji si, že můj ex přítel by hráč a mě to děsně štvalo. Bývala jsem u něj a on prostě hrál a já se nudila, eventuelně taky dělala něco na počítači abych se nenudila a nebo taky spala. Vadilo mi jak u her nadával a byl takový agresivní. Hry, které hrál mě nebavily a když jsem sním začala hrát League of Legends, akorát na mě nadával jak neumím hrát a podobně. O to to pak doma bylo mezi námi ještě horší.

A pak jsem si nabrknkla dalšího hráče, čirou náhodou na mistrovství League of Legends v ČR na Advíku. Už od začátku se mi líbilo, jak mi s klidem vysvětluje věci ze hry, které jsem nechápala. Jako jediný z jeho týmu se na mě netvářil jako na totálního losera, a ať jsem měla sebedebilnější dotaz, sebevíckár, vždy mi příjemně vysvětlil, oč vlastně jde. A tam mě LoLko začalo bavit. A tak mám doma hráče a ze mě je pomalu větší hráč než z něj. A díky jeho trpělivosti a klidnému vysvětlování a učení už umím i lépe hrát než dřív. Nebojím se nových champů a větších matchů.

Všechno je o přístupu a chování toho druhého, a mít doma hráče, nakonec není tak špatné, jak by se mohlo zdát. Kdybych nebyla hráčka našla bych si určitě i jinou zábavu, když by on hrál. Dřív jsem hráče opravdu nesnášela, kvůli chování toho předešlého člověka, ale dnes mi nevadí, ba naopak. Máme společného přítele, který s námi hraje a taky je to skvěý člověk.

Takže pokud máte nějaké předsudky k hráčům, nebo jej máte doma a nevíte co s ním, je to vše o přístpu, jak jeho tak Vašeho. Co takhle to zkusit, a zahrát si s ním, třeba bude rád a nakonec Vás to chytne tak jako mě. A může se tím spousta věcí změnit.

Já hraju a on se mnou kouká na anime, jsem za to moc ráda, protože jsem se konečně zase vrátila do života, který mám nejraději a který mi opravdu chyběl. Můžu to být zase já, nesnažm se být něja moc prezentativní, ale zasa bláznivá, taková jaká jsem. A to jen díky němu.

TMA

18. ledna 2014 v 17:49 | YumeOokami |  PLÁTNO
Na kresbu máme velice příjemného umělce, jménem Aleš Veselý. Rozhodně mě kresba baví víc než malba a je znát, že je to pan umělec. Nechce po nás nějaké velké vědomosti ale rozvíjet náš potenciál, divím se, že ve mě nějaký vůbec našel. Ale když Vám takový maliř řekne "tohle je akrylem? to jste z něj vydolovala víc než v něm je..." tak to Vás rozhodně zahřeje u srce. Jako poslední práci nám zadal "pohylivé světlo v uzavřeném prostoru" přepis není přesný vyhodila jsem papír kam jsem si to poznamenala. A já vytvořila něco snadného, ale přitom ojedinělého, všichni ostatní měli vždy nějaký roh, místnost a já tohle.


ABYCH JEN NEREMCALA

10. ledna 2014 v 17:00 | YumeOokami
Občas mi to nedá a npíši někam komentář, kterým se snažím poradit. Horší je že většina lidí, blogery nevyjímaje, to vezme jako hejtování a já nevím co ještě. A aby toho nebylo málo, tak těch dvacet pipinek, co nedokáží už vůbec nic, a obdivují tu příšernost co je v článku, se na Vás sesypou jako supy, že urážíte, jak jste hrozní, jak nic neumíte. A vlastně, je i docel chápu. Ono remcat umí každej, ale co to pak sám zkusit? Nedávno jsem podobně okomentovala tento článek u Uni, myslím, že to byla konstruktivní kritika, a abych nebyl jen za hejtra zkusila jsem si jednorožce nakreslit taky. Na to, že kreslím koně tak po druhé v životě (po prvé asi někdy v dětství, kdo ho nekreslil) se mi to nezdá tak hrozný. Jasně chyb tam je jak maku, to vím. O to horší, že foťák sežral zase všechny stíny, ale jsou tam! No tak to je jen abych pořád jen neremcala.


PS.: jsem nemocná, to jsem si o zkouškovém opravdu přála, knihu ze které se mám naučit 300 obrazů nikde nemají, jen prezenně a nikde už ani nejsou a díky tomu, že je mi blbě jsem si nedošla ji ani prohlédnou. Jo ta zkouška bude vážně vtipná. I kdybych měla milion pokusů nenaučím se to, Jsem vážně v koncích a nevím co budu dělat. Budu muset mít kurevský štěstí jako u maturity a doufat ve vstřícné spolužáky, kteří mi poradí.

PPS.: se spolubydlící mou dlouholetou kamarádkou jsme si na odreágování po zkouškovém koupily pánský striptýz, jsem na to fakt zvědavá. Na facebooku se pod mým statusem rozjela debata typu jaká je to trapnost, jak jsem divná, že mi nestačí přítel a pod. Wut? Jdu se prostě podívat jen na tu show, a ty trubky co tam tohle psaly budou v šedesáti truchlit, jak na nic takovýho nikdy nešely a teď už nemůžou. Tak uvidím, buďto to bude pakárna a nebo sranda. Travesti show taky nebyla špatná.

ZIMNÍ TŘEŠEŇ

7. ledna 2014 v 22:42 | YumeOokami |  DIGITÁLNÍ TVORBA
Konečně jsem dokončila semestrální práci, kterou jsem mohla mít hotovou už před svátkama, bohužel jsem sůj první hlubotiskový výtisk z kovorytu ztratila. A tak jsem si ho dnes byla znovu vytisknout. Bohužel tamten byl o něco lepší, ale s tím už nic nenadělám. Je docela sranda se kolem půl desáté probudit, a najít v telefonu esemesku od svého učitele, že se o půl hodiny opozdí (psáno 8.45h) a pak Vám cvakne, že jste dnes s ním měli domluvené "radne" na tisk. Naštěstí měl zkoušky a byl tak ochotný, že na mě počkal (jezdí mi busy dvakrát v hodině a do školy mi to trvá cca 20-30min). Takže rychle vyčistit zuby, sníst housku, obléknout se, podívat se že vypadáte jako zombie a vyrazit. Ale co, dobře to dopadlo, a tak jsem práci rovnou udělala. Šlo o propojení klasické grafiky (kovoryt, linoryt) s tou počítačovou. Obraz jsem dokreslila pomocí tabletu v programu Pain Tool Sai. Barvy jsem upavila v Photoshopu, plus přidala jeden brush. Tak snad mám zápočet v kapse.

pro celý obrázek na něj klikněte