VYKŘIČENÍ DO SVĚTA

20. prosince 2013 v 14:36 | YumeOokami |  SKLÁDKA
Kdysi dávno, kdy mi bylo tak šestnáct, jsem všechny své problémy, deprese, informace o vztazích a pod. filtrovala na blog. O to horší bylo, když jsem takové věci filtrovala i na starý známý FaceBook. Časem jsem si uvědomila, že díky těmto mým výkřikům do tmy, o mě spousta lidí ví spoustu věcí a většinou je proti mě použijí.

A tak jsem začala spoustu věcí zamaskovávat tak, aby se nevědělo o koho se jedná. Jednu dobu jsem měla i druhý blog kde jsem zcela bez cenzury psala vše tak, jak to v hlavě mám. Jenže anonymně. Bylo to těžké období, ze kterého jsem se nutně musela vypsat a papírové stránky mého jakožto deníčku mi nestačily. Potřebovala jsem aby mé utrpění někdo četl, sdílel ho se mnou. Sem na blog jsem psala dost cenzurovaně a po pravdě mě to dost mrzelo, úplně mě bolely prsty od toho jak nepíšu to co chci.

Časem jsem začala psát jen ty dobré věci co se mi dějí, ačkoliv ridi radši čtou utrpení jiných než jejich výtězství. Bylo to proto aby proti mě hejtři nic neměli a nemohli mi tak ublížit, jakkoliv.

A dnes? Dnes mám strašné dilema, jestli mám vůbec něco filtrovat. A to ohledně vztahů. V dřívějším vztahu bylo kolem nás spousta lidí, která nám to ničila (nemluvím o tom že se to ničilo i samo zevnitř). A já to dost špatně nesla - dost špatně. A ono psát jak je vše dobré, když je všechno v totálních sračkách je samodestrukce. Ale teď když je všechno nejlepší jak by mohlo být - bojím se. Bojím se, že se zase někdo objeví a bude se tenhle scénář opakovat. Bojím se o svůj vztah.

Proč jsou lidi takoví? Nikdy, a to opravdu podotýkám nikdy, jsem neměla touhu někomu na blog psát jak by si měl dát pytel na hlavu protože vypadá jak hovno a pod. Prostě ne, nemám z toho nijaké potěšení, a ikdyž spousta lidí bralo moji konstruktivní kritiku jako tyto věty, nebylo tomu tak. Fascinuje mě, jak lidi pod rouškou anonymity baví druhým ubližovat, nebo se o to pokoušet. Jak je to ukájí. Vidím je, jako malé segenerované lidičky, které někdo týral, kteří v ničem nevynikají a v rohu svého pokoje, nad zaprasenou klávesnicí si honí péro nad tím, jak jim někdo odepíše že jsou zlí. Tečou jim sliny jak se jim to líbí. Vím že tak nevypadají ale uvnitř takoví jsou.

Je zvláštní mít radost z toho, že jsme někomu ublížili. Vím, že jsem určitě někdy někomu ublížila, a pár příkladů bych ve své paměti i našla, ale od střední jsem z toho nikdy neměla radost. Když jste před pubertou, ještě tyhle věci moc nerozeznáváte (jako malé děti, neumí lhát a pod.) ale jakmile se do ní dostanete (aspoň u mě to tak bylo), tenhle pohled se Vám změní.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 completely-inside completely-inside | Web | 20. prosince 2013 v 14:46 | Reagovat

S příchodem FB, blogů apod. se pojem anonymita dost ztratil bych řekla (je to zneužívaný). Nebo spíš si všichni myslí, že když je o anonymní, že to není tak důležitý. Přitom je, právě proto, že nevíme, kdo to psal a jestli to myslel vůbec vážně, a může to ublížit.
Kašli na svět :) Piš si, co chceš ty, ty znáš tu hodnotu.

2 adamová adamová | Web | 20. prosince 2013 v 14:50 | Reagovat

Jo, tos napsala moc hezky, lidi pod rouškou anonymity ubližujou, asi je to pro ně něco jako živnej roztok, pomáhá jim to zvyšovat svoje sebevědomí, jací jsou to machři. Taky o tom ubližování něco vím...

3 Angie Angie | Web | 20. prosince 2013 v 14:51 | Reagovat

Ne že bych na blog psala vždycky úplně všechno, ale bývaly momenty, kdy jsem napsala i něco, o čem vím, že bych si to dnes nechala pro sebe, příp. napsala jen přátelům. Nechci tím říct, že pár lidí z blogu nejsou mí přátelé, ale pořád to není JEN pro ně a může si to přečíst kdokoliv.

Facebook nemám, nikdy jsem neměla a věřím, že ani nebudu mít, takže ta část jde mimo mě. Každopádně umím si to asi představit.

A pokud jde o to ubližování druhým - taky vím, že jsem párkrát vědomě někomu ublížila, protože jsem CHTĚLA, ale to bylo, když jsem byla v pubertě a nepřemýšlela, jaké moje slova mohou mít dopad a tak. Z puberty jsem naštěstí už dlouho venku a tyto "potřeby" nemám, naopak se snažím i nepříjemné věci podávat strávitelným způsobem a přemýšlet, než něco začnu kritizovat, stavět se k něčemu nějak, přemýšlím, než člověka upozorním na jeho chybu apod. A není v tom nic výsměšného, zlomyslného. Dělám to proto, že mu chci pomoci a také proto, aby to neudělali jiní - tím horším způsobem.

4 sarush ef sarush ef | Web | 20. prosince 2013 v 18:35 | Reagovat

Úplně tě chápu. Taky si nejsem jistá, co s tím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama