Únor 2013

PROBLEM?

19. února 2013 v 15:30 | YumeOokami |  SKLÁDKA
Problémů 21. století je spousta, na to by se dala napsat celá kniha. Jsou to globální problémy jak ekologické tak i lidské. Já chci probírat problém, který je lidský a bohužel to není problém jen 21. století, a je to problém, který mě na lidstvu štve asi nejvíc.

Je to problém lidí, přestat řešit životy druhých. Vždy mě unavuje, když někdo říká no "on/a je takový/á". Nemůžu říct, že by mě to tak úplně nezajímalo, pokud je to něco neutrálního, třeba že hraje nějaký sport. Ale pokud to jsou věci jako "píchá s půlkou školy" tak mě to nezajímá. Je to život toho daného člověka. Lidi jsou jako hyeny, pasou se takovými věcmi a často je i sami vytvářeji. Zjisti, že jste třeba měli během prázdnin pět partnerů a hned jste děvka, která byla se všema najednou a pak je odkopla a ještě jste se všemi spala. Ale co když to všechno bylo jinak? Co když jste jen nenarazila na toho "pravého"? I kdyby byla pravda ta "horší" možnost tak co jako? Proto se s Vámi nebudu bavit?

Mě jde přece o toho daného člověka jako člověka, ne o jeho činy vůči chlapům. Jistě trochu bych nad tím přemýšlela, když budu mít parnera a ta daná slečna se má stát mou kamarádkou.

Vůbec poslední dobou jsem vůči takovým věcem a i lidem velký ignorant. Proto jsou ve škole pro mě všichni prváci, ikdyž jsou třeba třeťáci. Nezajímáme kdo s kým spal, kdo to s kým táhne.

Tenhle problém se s lidmi táhne, díky němu jsou mezi lidmi všechna ty dramata, hádky, lži a pomluvy. Kdyby se lidi nezajímaly o tyhle všechny věci, bylo by mezi lidmi líp. Nebo nijak jako to je u mě a lidí kolem mě. Ignoruji je ikdyž ne umyslně, prostě automaticky, a proto nemám s lidmi konflikty. Ikdyž já mám s lidmi konflikty už jen proto že existuji, ale to už není můj problém.

RADOST

18. února 2013 v 18:28 | YumeOokami |  PLACEBO
- já se tam zobrazuji? :D wau -

Za nedlouho již budu mít hotové šaty na svůj maturitní ples, který je za necelých deset dní. Po pravdě se už těším, ve čtvrtek jsme tři hodiny nacvičovali půlnoční překvapení, šlo nám to a taky jsme se pěkne utahali.

Tento pátek jsme byli s miloušem na plesem předcvhozí třídy, péčka. Až na hudbu to bylo fajn, bohužel kapela nehrála žádné známé písničky a tak se nám ani nechtělo trsat. Ani pít se mi nechtělo. Za to mám dvě skvělé fotografie a to mi k radosti stačilo.

Pár lidí (pro mě spousta) mi řeklo, že by si u mě objednalo tričko a z toho mám radost.

YumeOokamiDesign DOLL

9. února 2013 v 17:32 | YumeOokami |  OSTATNÍ
Pamatujete si na návrh Doll? O své značce jsem tu asi už psala. Teda aspoň myslím, další můj návhr je na světe. Původně měl být potisk zářivě zelený, bohužel fluorescentní fólie zlobila a tak jsem nakonec zvolila stříbrnou. Tak co na to říkáte? Více na FB stránkách.


REALITA NEREÁLNÝCH SNŮ

7. února 2013 v 14:30 | YumeOokami |  LITERÁRNÍ DÍLA
Je pozdě večer a má víčka těžknou, jakoby snad ta slabá kůže najednou vážila tunu. Z mrkání se stává zavírání a otevírání očí. Čím delší interval, tím bolestnější je pohled do umělého světla mého pokoje. Než se trápit rychle seberu posledních pár sil a natáhnu se po vypínači. Světlo se ve vteřině ztratí a místnost polije temná tma. Slastně oddychnu, protože tma na mě působí stejně, jako kdybych si dala šálek horké čokolády v zimě.
Mé oči jsou zavřené a víčka těžknou víc a víc. Tma, kterou mám před očima, se prohlubuje. Sem tam se mi před očima promítne výjev z minulosti, z dnešního dne ale má mysl nadále klesá do hlubin temna, které se prohlubuje víc a víc. Pohlcuje mě a tráví mé končetiny, čím hlouběji se propadám, tím méně ze mě zbývá. Prsty, paže a v neposlední řadě, mé srdce.
Cuknu sebou a vystřelím jak čertík z krabice do posedu. Můj dech je nestálý, a na čele mám malé kapky potu. Oči mám vytřeštěné, snažím se zklidnit svůj dech. Rozhlížím se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem tam, kde mám být. Když se mé oči rozkoukají a pevnými body se ujistí, že jsem ve své posteli, položím se zpět. Chvíli ještě oddechuji, abych dech srovnala. Pak si uvědomuji, že už asi neusnu, vždyť je ráno. Vstanu a sejdu po schodech dolů do kuchyně. Chuť na snídani nemám a tak provedu svou denní hygienu. Přemýšlím co s dnešním dnem ale nic mě nenapadá. Přemýšlím tak dlouho, až je najednou noc. Jakoby den utekl jak obláček na obloze. Jakoby ten den snad ani neexistoval, nebyl reálný. Únava mě zmáhá ještě víc, než předešlý večer, a tak se už ani nesnažím bránit. Tělo si žádá odpočinku, s klidem ulehám a odcházím do říše snů.
Zdá se mi, že se nemohu probrat. Bojuji s pánem stínů, který mě k sobě přikoval pevnými pouty a nehodlá se mě jen tak vzdát. Boj se mi zdá již předem prohraný. Co se stane, když se vzdám? Bojím se, že tu zůstanu navždy. Začínám panikařit a vymýšlím všemožné i nemožné způsoby, jak se probudit. Zavírám víčka, silně je mačkám k sobě. Záhy je rychle otevírám. Co se to děje? Já pořád spím! Jsem stále ve snu! Vidím sama sebe, jak sebou zmítám jen proto, abych se probudila.
Opakuji "kouzlo" s víčky. Lapám po dechu, roztěkaně kmitám očima po místnosti. Šahám na sebe jestli opravdu existuji, jestli se nerozplynu jako mlha. Nejsem stále ve snu? Rozhlížím se, jestli vše kolem mě je realita a nic nepřipomíná sen. Během chvíle zjistím, že už jsem opravdu vzhůru. Zklidním svůj dech a zamyslím se. Mám strach znovu ulehnout. Mám strach ze snů, kdy zapomínám co je sen, a co je jen realita.
Do dnes nezapomenu, jak se mi zdál sen, a v něm jsem usnuls a zdál se mi sen další. Jako bych tímto způsobem prostupovala do hlubších vrstev svého podvědomí. A co kdybych se pak už nedokázala probudit?

ČIRÁ BOLEST

2. února 2013 v 15:43 | YumeOokami |  LITERÁRNÍ DÍLA
Když jsem jí dopsala neměla jsem sílu jí prezentovat na internetu, a nakonec jsem na ni zapomněla. Teď, když jsou všechná má data kdesi v jedničkonulovém světě, jsem se viděsila, že jsem o ní přišla nadobro. Ale naštěstí jsem jí našla a tak Vám ji konečně můžu představit.

Cítila jsem se tak sebevědomě, v klidu. S ním už to není vztah ale pomalé umírání a přesto to tak bolí. Začínám být stejná jako před lety, zmlácená životem. Jen s jedním velkým rozdílem, nikdo to na mě nepozná. Přemýšlím, jestli si H. mám pustit k tělu, aby se ve mně nezklamal, tak jako on. I když jsem už taková byla, dnes je mu to jedno. Vím, co všechno jsem udělala, ale ačkoliv se snažím, aby si myslel jak jsem bezcitná, a že se mi to asi daří, když se ke mně chová takhle, i já se snažím o tom přesvědčit, je ve mně toho citu až moc. A bolesti ještě víc. Zase mi někdo psal, jak to táhne s jinou. Měla jsem být v pohodě, ale místo toho jsem dostala záchvat. Už dlouho jsem nebrečela, natož abych křičela. Snažila jsem se myslet na optimismus H., jenže to bohužel vůbec nepomohlo. Chtěla jsem jej i zavolat, a poprosit o prosté objetí, ale ne. Tak moc bych jej zklamala. Nehodlám mu tu iluzi zničit. Zavolala jsem mu, člověku, který tvrdí že mě miluje. A co jsem slyšela? "Nech toho" s tím, že s ní nic opravdu nemá. Ten jeho tón zhnusení a otrávenosti. Tak jsem to raději položila. Nezavolal. Budu se jen dál utápět ve své milosrdné lži. Kdy se konečně utopím? Jen jsem se dívala na svůj obraz v zrcadle. Viděla jsem svou vlastní bolest v celé své kráse. Viděla jsem slzy značící bolest, ale pro mě neznamenající nic. Viděla jsem své krvavé oči prahnoucí po více bolesti. Obličej stahující se do zajímavé mimiky, něco mezi zoufalstvím a radostí. Vždy přemýšlím, proč jsem tak slabá a neublížím si. Mám takový strach z fyzické bolesti, z jizev, naštěstí mi to vynahrazuje ta bolest psychická. Vytváří jizvy, které nikdy nikdo neuvidí, na srdci a duši, ty se nikdy nezacelí. Byla jsem tak zhnusená, že jsem tak uboze slabá. Jsem zrůda a monstrum, které neukazuje svou pravou tvář, protože by se z toho svět kolem mě zhroutil. Kladli by si otázky kdy, jak a proč? Zhroucení systému, jehož jsem nedílným článkem. A teď nasadit úsměv a předstírat, že vše funguje dál, zatímco systém se nadále hroutí jako domeček z popela.