RAK

14. května 2012 v 19:18 | YumeOokami |  LITERÁRNÍ DÍLA
Pamatuji si, jak hřejí sluneční paprsky a jak příjemný je letní teplý vánek. Pamatuji si kapky, které se mi zamotávaly do vlasů a dělaly je splihlými. Nedokážu zapomenout na letní vyhřívání se na louce, kde vše jen bzučelo, a květiny se lehce pohupovaly v teplém vánku. Nikdy nezapomenu na tvůj hřejivý dotek. Hladil jsi mě, jako bych byla z křehkého porcelánu. Ano, tohle všechno si živě pamatuji. Jenže teď už to jsou jen vzpomínky.

Jediné, co teď kolem sebe mám, je holý chladný pokoj, načichlý lékařskými přípravky, lidským pachem a strachem. Ale jsem tu sama, tak jako nikdy před tím. Připadám si jako nakažlivá zrůda, i když pravda je jinde. Připadám si jako pták lapený do zlaté klícky, kde je proti své vůli a má zpívat.

Cítím příjemné a jemné škubání v místě, kde má zapíchnutou jehlu s výživou. Zvykla jsem si na to. Dívám se z okna, kde je život. Je to tak blízko, jen za oknem. Vidím paprsky ale nehřejí mne. Slyším ptáky ale jsou moc daleko. Dokonce slyším vzdálené hlasy, smích. Jenže od toho všeho mě dělí zeď.

Přejedu si po holé hlavě a zadívám se na vázu co stojí na stole. Slunečnice kterou jsi mi dal už uschla. Dřív jsem měla každý den novou květinu ale takhle již stihla uschnout. Dřív jsem tvé pronikavě modré oči vídala každý den. Každý den jsem cítila tvou vůni a teplo, ale prodleva tvých návštěv se s odstupem času prodlužovala.

Nemám ti to za zlé. Chápu, že chceš žít. Chceš cítit teplo slunce a ne chlad mého nemocničního pokoje. Všechno je tu tak šedé, bez život. Připadám si jako ve starém černobílém filmu, kde jsem vedlejší postava, která má ve filmu jen pár štěků. Četla jsem si, kreslila, dívala se na seriály. Jenže mě to už nebaví, je to tak dlouho, pořád dokola. Už se jen dívám po zdech a hledám nějakou změnu.

Nenacházím. Mé oči těžknou, cítím jak mě šimrá tráva, lechtá vánek a tvůj dotek, který mě víská ve vlasech. Všechno je to pryč. Hluk sester mě vyrušil a vrátil do chladné cimry. Už se mnou pomalu nemluví, neříkají mi, to bude v pohodě, protože nebude. Nebo máš návštěvu, protože nemám.

Nemám už nikoho. Otec mi zemřel při autonehodě ve třech letech. Mamka umřela na rakovinu před měsícem, a ty? Ty žiješ, bohu dík. Ale já, já chřadnu a umírám. Rakovina. Zkazila mi vše co jsem měla. Studium, rodinu, lásku. Mohu jen čekat, kdyto přijde. Chci usnout, chci eutanázii. Proč mě tolik trápí? Vždyť už to nemá smysl. Kdyby jsi mé myšlenky slyšel, plácnu by jsi mě přes hlavu za takové řeči. Jenže je neslyšíš, nemůžeš, nejsi tu.

Dny a měsíce plynou a já se cítím slabší a slabší. Chce se mi tolik spát, jenže já čekám, čekám kdy se otevřou dveře a v nich nebude nikdo v bílém plášti. Marně. Zapomněl jsi na mne, ačkoliv jsi mi sliboval, že z tvého srdce nikdy nezmizím. Sejde z očí, sejde s mysli. Něco to do sebe má.

Je mi zima a teplo zároveň. Už vím že se blíží konec mého trápení a to mne hřeje. Slyším křik, slyším doktory a sestry jak okolo mne běhají. Slyším jak se snaží mne zachránit. Marně.

Spěšné kroky, běží přes tři schody, jen aby se dostal do pokoje včas. Rozrazí dveře a tam uvidí bojující doktory o její život. Marně, linka života na monitoru je rovná a přístroj hlučí. Po pár minutách je konec. Spustí se mu slzy z očí, zahledí se na vázu s květinou. Je to čerstvá slunečnice.

"Kde se tu vzala?" špitne

"Nechala si ji přinést" odpoví procházející sestra.

"Měl jsem tu být včas a tu květinu ti dát, promiň a sbohem" sevře její dlaň ve svých, políbí a pomalým krokem odejde. Znovu jí tam nechává samotnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 15. května 2012 v 13:30 | Reagovat

Páni! Hodně dobré dílko! Psala jsem podobně, ne na stejná témata, ale hodně podobným stylem, kdysi... A musím smeknout, vážně povedené! A hodně smutné...

2 YumeOokami YumeOokami | 15. května 2012 v 16:19 | Reagovat

[1]: Děkuji ti moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama