KŘEHKÁ BOJIVNICE

16. února 2012 v 18:31 | YumeOokami |  LITERÁRNÍ DÍLA
Krev se mi vaří, srdce mi hoří a já mám chuť se prát. Tělo na to sílu má ale mysl ne. Jen sebou škubnu, vyběhnu na chodbu, vklouznu do kozaček a zapnu je div neutrhnu zip. Popadnu kabát a prásknu za sebou dveřmi. Slyším, že se snaží se mnou udržet krok a dohnat mě ale je ve skluzu. Nastoupím do výtahu, prudce zabouchnu vnitřní krytí a zmáčknu číslo nula, on je nula. Slyším jak běží po schodech ale já jsem rychlejší. Na chodbě minu vozíčkáře div do něj nevrazím a přes zuby jen procedím "dobrý večer". Připadám si tak nevychovaná ale v tuto chvíli je mi to ukradené. Cestou k autu hrabu klíče v kapse. Nasednu a nastartuji. Stoupne si za auto. Couvnu. Neuhne. Debil. Prudce vystoupím.

"Vypadni" štěknu.

"Ne, co si jako myslíš?" s mírou naštvanosti je na tom stejně jako já.

Chytnu ho za vlasy, těsně u hlavy, odtáhnu ho k předku auta a tam s ním máchnu tak, aby spadl. Rychle nastoupím do auta, vyjedu z místa a vyjedu pryč. Nestíhá mě zastavit, řadím tak rychle jako nikdy předtím a trochu autu ubližuji. Je mi to všechno jedno. Hlavou se mi nehoní myšlenka šlápnutí plynu a nabourání do svodidel, ne, tak zbabělá nejsem. Cesta mě uklidňuje, nebo možná spíš decibely hlasitosti a to jak kolem mě mizí. Mám to tu proježděné ale za chvíli už cesty nepoznávám. Telefon nezvoní, nemá o mě strach, je mu to jedno, nebo možná není ale hrdost a ego mu to nedovolí. Snížit se a projevit strach o mě. Ale tentokrát ti nezavolám první, třeba klidně celý život.

Ubíhají minuty, zdají se být tak dlouho oproti okolnímu světu. Přemůže mě touha čerstvého vzduchu a protažení svalů. Zastavím někde na kraji světa na odpočívadle, zamknu ani nevím proč a začnu křičet. V tom už můj křik není slyšet, je ukryt v kusu látky.

Zvonek, jednou, dvakrát. Kdo by to mohl být v takovou hodinu? Že bych se po třech hodinách vrátila? Proč bych to dělala? Omluvit se? Vzít si věci?

"Policie české republiky, dobrý večer"

"Znáte tuto dívku? Měla tu dnes u vás být" policista natahuje ruku s občanským průkazem a mou patnáctiletou fotografií kde si jsem podobná jen hodně vzdáleně.

"Ano, je to přítelkyně mého syna" pronese roztřeseným hlasem.

"Mohli bychom s ním mluvit?" otáží se.

"Jistě, Hiro!" křikne na něj.

"Dobrý večer, co se děje?" zeptá se nechápavým tónem ale strach uvnitř se hromadí.

"Dobrý večer, tato dívka je už několik hodin pohřešovaná, kdy jste ji naposledy viděl? Její auto, se našlo celé zakrvácené."

Temno. Ticho. Chlad. Beznaděj. Slzy? Že by to byly slzy? Hřejí. Tak příjemně hřejí. Vzpomněl si na větu z filmu, který má, nebo možná měla, tak ráda. Co kdyby? Co kdyby se nepohádali. Co kdyby se o ní víc bál. Co kdyby jí své city dával více na vědomí. Co kdyby, měl teď v hlavě milióny. A přitom tam neměl nic.

Týden, dva, tři. Život jde dál. Ale jak? Jen tak? Všude o ní mluví, všude jsou plakáty, reportáže, všude o ni mluví. Jak se jí zbavit? Chce se jí zbavit? Nenávidí ho, ona, její matka, jeho otec, jeho matka ale nejvíc se nenávidí on sám. Ale skončit to nechce, co kdyby? Co kdyby se vrátila? Musí se vrátit. Vrátí se. Ale co kdyby ne? Co když ne? Cesta na autobus, cesta autobusem, škola, cesta autobusem, cesta domů, zírání tubě do stěny, sem tam nějaké jídlo a pití, spánek. Nic jiného mu nejde. Běžet na automat a myslet, vzpomínat, na všechny chyby ale i krásné chvíle. Už to nikdy nezažije. Nebo snad ano?

"Hiro!" slyší její smích.

"Hiro!" slyší její pláč.

"Hiro! Našli ji!" slyší svit v tunelu. Chvíli tápe, co má dělat ale nakonec se odtrhne od myšlenek a stěny a vystřelí k obrazovce. Jen těžce ji poznává. Je celá zubožená, pomlácená, má více modřin a tržných ran, než čistých míst. Pamatuje si, jak měla pleť jemnou a krásnou jako čerstvá závěj sněhu, sněhu který miluje. Ji miluje. Oči krvavé, uplakané. Celá pohublá, tak křehká. Proč si její křehkosti nikdy nevšiml? Jenže to nejdůležitější čeho si v první chvíli nevšímal, bylo, že je živá.

Týden, dva, tři o ní neslyšel. Neozvala se a ani on neměl odvahu. Přitom by ji chtěl obejmout a zničit všechno zlé aby zůstalo jen to dobré. Jenže tomu strach nedovolí. Znovu se dívá na zprávy a slyší výpověď o jejich zážitcích.

"Bili mě. Kopali do mě. Típali si o mě cigarety." Její hlas se třese, obličej není vidět, ale on její hlas poznává. Je plný strachu a bolesti, takovou ji nezná.

"Znásilňovali vás?" padne otázka soudu, v tu chvíli si připadá jako pachatel a bojí se odpovědi, Vteřiny do její odpovědi se táhnou jako tekutý karamel.

"Ne, muž C se o to snažil, ale muž A a B mu odmítali pomoct a já se vždy nějak ubránila, kopnutím, kousnutím" řekne již s pevnějším hlasem.

Vzlyká, vzlyká tak silně, že až zapomíná dýchat, ale jeho rodiče k němu nepřijdou a neutěší ho. Patří mu to, var ve vlastní šťávě. Je šťastný i nešťastný.

Jeden, dva, tři týdny. Už mu vše přijde jako věčnost. Sám je pohublý. Že by už nikdy nepřišla? Už ji nikdy neuvidí. Její pronikavé oči, řezané rty. Vše co tak zbožňuje, až uctívá. Jeho malá bohyně. Vstoupí do první učebny a zastaví se, jakoby viděl smrt, ducha, svou drahou polovičku. Ano není to dežaví? Které si natolik přál? Ne přál si realitu a originál. Od strašných záběrů uběhla doba, váhu už má v pořádku ale obličej na sobě stále nese zásah trýznění. Malé zarudlé ranky. Jakoby porcelánovou panenku někdo lehce upustil a ona popraskala. Pozvedne oči, čeká v nich prázdnotu, vidí jiskřičku bolesti ale také naděje. Nerozeběhne se tak jako jeho mysl, ale klidně k ní dojde a posadí se vedle ní. Nemůže se jí dotknout, ačkoliv by moc chtěl. Musí vyčkat, vše je na ní. Ano ta hádka byla oboustranná ale následky jen jednostranné. Pomalu ale přeci rychle ho obejmula. Chtěla utéct od šepotu lidí kolem ní a on byl to tiché útočiště. Objal ji tak, aby ji nerozmačkal ale i tak aby jeho objetí cítila, aby cítila. jak ji ochraňuje. Jak ho vše mrzí a aby cítila rozhodnutí, že ji už nikdy nepustí.

Hodina češtiny, šepot neustává. Do třídy vchází jedna z férových učitelek a na tváři je znát starost a nevyspání. Nemohla se dočkat dne, kdy zjistí že ona, jen studentka, sedí v lavici na svém místě. Usadí se.

"Chtěla by jsi nám něco říct?"

"Ano a mohu být sprostá?" postaví se a učitelka na souhlas kývne. Vzhledem k okolnostem je to irelevantní.

"Z toho co se stalo se neposeru, nejsem první a bohužel ani poslední a kdybych se měla z takovýchto věcí hroutit, tak nejsem tam, kde teď jsem. Už o tom nechci nikdy mluvit. Děkuji." Završila řeč díky za ochotu se nevyptávat a posadila se.

Ano, to byla ona. Jeho.

Křehká bojovnice.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verloren Verloren | Web | 16. dubna 2012 v 17:48 | Reagovat

Zaprvé by to rozhodně chtělo vypilovat čárky a přímou řeč - u té se na konec taky píše čárka, pokud už není daná věta uzavřena tečkou, vykřičníkem nebo otazníkem. Ono to na mě působí dost amatérsky, když někdo neumí zacházet s přímou řečí.
Co se týče příběhu samotného, tak mi přijde hodně nesouvislý, takový roztrhaný, chvíli se děje tohle, pak zase tamto, člověk se ztrácí v tom, kdo a o čem vypráví, kde končí jedna věc a kde začíná druhá.
Klidně by ta povídka mohla být psána ze dvou pohledů a v různých obdobích, i to téma by se dalo zachovat, když už, ale musela by vypadat o dost jinak.

2 Tvoje svědomí Tvoje svědomí | 7. srpna 2012 v 17:46 | Reagovat

se snad bojíš či co?? :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama