Únor 2012

SAMOOPALOVACÍ MLÉKO

29. února 2012 v 16:44 | YumeOokami |  MEDIÁLNĚ

Dlouho jsem váhala nad tím, jestli jej používat nebo ne. Jenže má zimní bledá pleť, přes kterou prosvítaly žíly, mě přestala bavit. Bohužel nemám to štěstí, že bych byla od přírody snědá, jako třeba jedna holka z mého okolí, s romskými předky. Na jednu stranu jsem ráda, takhle je to na ní vidět, protože je to jiná hnědá, než hnědá z opálení. Mě moc z léta opálení nevydrželo, na obličeji už vůbec ne, a proto jsem se úchylila k tomuto. Ano, bála jsem se fleků. Zašla jsem do drogérie DM, sortiment nebyl moc široký a ceny se pohybovaly od 150,- do 600,-. Opravdu se mi šestset za oplaovací krém, kde si můžete navolit stupeň "opálení", dávat nechtělo. Zamyslela jsem se, přeci samoopalovací krémy jsou na trhu už několik let a tak chyby museli vychytat. Zvolila jsem nejlevnější od Dermacol - Self Tan Lotion 200ml. Nejpve jsem si jej vyzkoušela na nohách a světe div se, za šest hodin to fungovalo! Ale zjistila jsem, že mám oranžové dlaně. Ano, zapomněla jsem si přešíst, že si je musím po aplikaci umýt ale nebojte, časem to zmizí. Flek se mi udělal jen jeden u podpařdí, chce to chvíli se někde procházet a né si lehnout a udělat si přehyb. Taky se musí mléko řádně rozetřít, všude až do sucha. Jinak jsem s mlékem spokojená, myslím si, že odstín je přirozený. A navíc mléko krásně voní po čokoládě s pomerančem.
Y.O.

BOUŘLIVÝ PLES

28. února 2012 v 12:48 | YumeOokami |  PLACEBO

V pátek jsem se zůčastnila "bouřlivého" maturitního plesu, které konalo "první péčko" z naší polygrafky. Na nástup jsem se narvala až dopředu k fialovým šerpám a krásným šikmo seseknutým skleničkám. Netrpělivě jsem přešlapovala na červeném koberci a konečně to vypuklo! Slibuji, že tak utahaný nástup mít nebudeme, za prvé mě to umocňovalo v tom že to neskončí a já se počůrám a za druhé se mi chtělo brečet. Pak přišel nástup jedinců, zde také slibuji, že fotky nás jako kojenců mít nebudeme (jen na nějaké spešl vyžádání). Když u se konečně blížila ta chvíle, kdy měla vystoupit dlouhoočekáváná Nikolka, vypadl mikrofon. Nástup byl za mnou a na "tanec učitelů" jsme si zatrsali se Svitym? Myslím že to byl on. Posilnila jsem se griotkou s džusem za nekřesťanský prachy (už se těším na tu co mám doma). Pak jsem si nechala obědnat Polara (bohužel moje milované pěkně husté jahody neměli. Pak už jsem jela jen melounové vodce, bohužel jsem si nedala Jagermaisterového jelena. Snad příště. Chodila jsem s kamarádem za bar, dávat panáky a pokecat a hle, hned jsme spolu něco měli, já tu polygrafku miluji! Tento ples jsem více chlastala než tancovala (minule tomu bylo naopak). Přijel se podívat i Dráček, což jsem byla ráda, on na svůj maturák nejde tak si užil tento (a možná i příští). Taky se ukázal Svity (jak jinak) ale tentokrát se opravdu zničil. Tancovalo se o sto šest, dokonce i na pódiu (těch fotek se obávám). Vykouřila jsem bez čtyř cigaret celou krabičku, možná proto, jsem ráno měla takový bolehlav. Plus jsem si s jednou slečnou vymněnila i za mentolku, chutnalo to jak antiperle a po těch jahodových to byl super nápad. Nejvíc mě pobavil Míša, který mě v půlce rozhovoru s někým chytl za pas a odvekl tancovat, to bylo moc fajn. Taky jsem tancovala s Hozim, kluk, se kterým jsem v životě nemluvila a pak tam se mnou dělal záklony až k zemi. Nnašla jsem na zemi korunu, z házení po lidech, tak jsem mu jí vtiskla do dlaně a on mi jí o pět minut později vrátil se slovy "to máš pro štěstí". Taky mi říkal jistou přezdívkou (nebudu zveřejňovat) a já se celý večer marně snažila vzpomenout kdo mi tak říkal. Chvíli si jistý člověk myslel, že mě zatáhne na záchody, zmýlil se, tak opilá jsem nebyla, nebo možná byla ale jsem až moc věrná. Nakonec když Dráček s přítelkyní odjeli zavolala jsem i já tomu svému koťátku, a ten pro mě přijel a odvezl si mě domů. Ples to byl sice slabší ale i tak hezký, měla jsem vyřvaný a vychlastaný hlas, který jsem ráno zpravila anglickou houskou z Borské dokonalé pekárny a Coca-colou. Naštěstí jsem nic neztratila, nejdřív jsem myslela že ztratím číslo od šatny, potom občanku abych si ji mohla znovu udělat (po třetí by to bylo) a nakonec aby to bylo úplně telefon za šest litrů, ale ne, všechno jsem uhlídala!

~ snow queen, processing~

~ pro změnu jsem dělala kadeřníka a maskéra - Verča ~

~ s panem Sviťákem, druh ježkovitý ~

~ s Dráčkem a Mitsu ~

~ paní s motýlkem ~

~ příprava věcí ~

JÍDELNÍČEK

27. února 2012 v 14:31 | YumeOokami |  MEDIÁLNĚ
Poslední dobou se snažím hlídat a zapracovat na své postavě (když už mi někteří závidí přítele, tak můžou jiní závidět mě, a jiné závidět mou postavu - ne dělám si srandu, spíš je to kuli práci a mému osobnímu postoji k životu, nechci jako mamaka furt dokola nadávat a nemusím ani mrknout a geny z mamčiny strany se mohou projevit a co potom?!). Říká se, že silné slečny jsou se sebou spokojené, na jednu stranu jim to závidím ale na druhou jsem ráda, že jsem se sebou nespokojená a prozatím vypadám tak jak vypadám a snažím se to zlepšit. Naučila jsem se všechna jídla a hodnoty psát sem na www.kaloricketabulky.cz chce to nejlépe denně. Vím, že občas se svými proporcemi člověk moc nehne, ale vždy se dá něco dělat (ono chodit na sportovní gympl a neustále klukovi říkat jak mě bolí záda, mi ke kráse nepřidá ) ještě pak akorát uslyším že bejvalka byla stejně lepší. Jen co jsem zhubla, tak jsem od přítele slyšela samou krásnou chválu (a to jsem byla v posilovně jen jednou prosím). Sice si v hlavě říkám, že chlapi rádi trošku krev a mlíko ale to je mi fuk, já chci být kost a kůže (to berte s nadhledem). Furt lepší, než vypadat jak selka ve stejnokorji. Nikdo přece nechce selku, co strká jazyk až k mandlím a nikomu se z ní nepostaví YES! Uf, už dost prupovídek z mého ironického života. Ko to četl tak obdiv, tohle jste klidně mohli vynechat .


JÍDLO
Starava je nejlepší minimálně třikrát denně a nejlépe mezi hlavními jídly si dát ještě malou svačinu, například sušenku. Pravidelnost jídla je hlavní, tělo si pak rychle nenehrabává tuky. Když jíte jednou denně (ach ano, taky jsem se tak ráda stravovala), tělo si dělá rychle zásoby, protože neví, kdy dostane další, a z toho vznikají tukové faldíky. Při pravidelném stravování si tělo bere jen živiny, protože tuky do zásoby nepotřebuje.

KOLIK SI DÁVAT JÍDLA VE ŠKOLNÍ JÍDELNĚ
Pokud je jídlo tučné, smetanové a pečené v oleji dát si minimální porci ale určitě aspoň nějakou! Každou porci masa si dát poloviční (ale maso se musí jíst má důležité bílkoviny). Pokud jsou jídla s těstovinami těch si můžeme dát dvojitou porci. Knedlíky maximálně tři. Je lepší si dít méně hlavního jídla a více polévky.


CO MEZI JÍDLY?
Hodně pít, denně minimálně dva litry - nešidit to! Ráda si dávám emco musli sušenky - čokoládové, ale můžeš zkusit jakékoliv. Mně chuť na jídlo zaženou. Pak je důležité si nejlépe každý den udělat porci zeleniny.

Musli
Bílý jogurt
Emco sušenky
BeBe
Zeleninu - ledový salát (s bílým jogurtem), okurka, čínské zelí
Ovoce
Jogurt

MASO
Osobně vynechávám kuřecí maso, za prvé mi přijde dost suché a za druhé je napíchané steroidy a antibiotiky. Za to krůta, by při tomto napichování zhynula, proto je maso zdravější a chutnější. Ačkoliv je o pár kaček dražší určitě se to vyplatí. Také miluji ryby, pokud vám vadí "vůně" ryb, není nic snazšího, než jíst pangase. Na ryby ale pozor, chce to kupovat od dražších značek (Nowaco), jinak jsou dost napuštěné vodou a zkazí vám to celý pokrm.

POHYB?
Jsi líná jít na poštu pěšky? Nebuď! Cokoliv potřebuješ zařídit ve městě, budeš si muset lépe srovnat čas, ale zkus co nejvíce chodit. Nudíš se doma? Jdi se na hodinku projít. Nejlepší bude alespoň jeden den v týdnu dělat nějaký pohyb, posilovna nebo rychlo-chůze a to nemluvím o pořádném sportu (zumba, tanec, bojové sporty, volejbal, florbal, atd…). Nejlepší je pohyb po ránu (jupí mám odpolední). Protože to tělo nespaluje jen kalorie ale i uložené tuky, protože nalačno může čerpat jen ze zásob. Obyčejná chůze z domova do školy, také spaluje.

YumYum.

MOJE NEHTOVÉ KREACE

23. února 2012 v 18:41 | YumeOokami |  FIGURÍNA






NAHOTINKA

23. února 2012 v 14:00 | YumeOokami |  FIGURÍNA

ZLATONKA

22. února 2012 v 14:00 | YumeOokami |  FIGURÍNA

RUDÁ

21. února 2012 v 14:00 | YumeOokami |  FIGURÍNA

FIALOVÝ GEPARD

17. února 2012 v 14:49 | YumeOokami |  FIGURÍNA


Tak jsem sepsala další "návod" jak si uděla gepardí/leopardí oči. Sice jsem se tak nalíčila jen na neobyčejnou schůzku s kamarádkou. Ale rozhodně je to lepší spíše na nějakou párty, ples nebo něco podobného, když nejste takový exot jako já. Ještě udělám pár návodů s obměnou.

BUDETE POTŘEBOVAT:
- stíny (bílé, šedé, sv. hnědé, tm. hnědé, fialové)
- tekuté linky
- řasenku
- tužku na oči (fialovou, bílou)

POSTUP POD PEREXEM

KŘEHKÁ BOJIVNICE

16. února 2012 v 18:31 | YumeOokami |  LITERÁRNÍ DÍLA
Krev se mi vaří, srdce mi hoří a já mám chuť se prát. Tělo na to sílu má ale mysl ne. Jen sebou škubnu, vyběhnu na chodbu, vklouznu do kozaček a zapnu je div neutrhnu zip. Popadnu kabát a prásknu za sebou dveřmi. Slyším, že se snaží se mnou udržet krok a dohnat mě ale je ve skluzu. Nastoupím do výtahu, prudce zabouchnu vnitřní krytí a zmáčknu číslo nula, on je nula. Slyším jak běží po schodech ale já jsem rychlejší. Na chodbě minu vozíčkáře div do něj nevrazím a přes zuby jen procedím "dobrý večer". Připadám si tak nevychovaná ale v tuto chvíli je mi to ukradené. Cestou k autu hrabu klíče v kapse. Nasednu a nastartuji. Stoupne si za auto. Couvnu. Neuhne. Debil. Prudce vystoupím.

"Vypadni" štěknu.

"Ne, co si jako myslíš?" s mírou naštvanosti je na tom stejně jako já.

Chytnu ho za vlasy, těsně u hlavy, odtáhnu ho k předku auta a tam s ním máchnu tak, aby spadl. Rychle nastoupím do auta, vyjedu z místa a vyjedu pryč. Nestíhá mě zastavit, řadím tak rychle jako nikdy předtím a trochu autu ubližuji. Je mi to všechno jedno. Hlavou se mi nehoní myšlenka šlápnutí plynu a nabourání do svodidel, ne, tak zbabělá nejsem. Cesta mě uklidňuje, nebo možná spíš decibely hlasitosti a to jak kolem mě mizí. Mám to tu proježděné ale za chvíli už cesty nepoznávám. Telefon nezvoní, nemá o mě strach, je mu to jedno, nebo možná není ale hrdost a ego mu to nedovolí. Snížit se a projevit strach o mě. Ale tentokrát ti nezavolám první, třeba klidně celý život.

Ubíhají minuty, zdají se být tak dlouho oproti okolnímu světu. Přemůže mě touha čerstvého vzduchu a protažení svalů. Zastavím někde na kraji světa na odpočívadle, zamknu ani nevím proč a začnu křičet. V tom už můj křik není slyšet, je ukryt v kusu látky.

Zvonek, jednou, dvakrát. Kdo by to mohl být v takovou hodinu? Že bych se po třech hodinách vrátila? Proč bych to dělala? Omluvit se? Vzít si věci?

"Policie české republiky, dobrý večer"

"Znáte tuto dívku? Měla tu dnes u vás být" policista natahuje ruku s občanským průkazem a mou patnáctiletou fotografií kde si jsem podobná jen hodně vzdáleně.

"Ano, je to přítelkyně mého syna" pronese roztřeseným hlasem.

"Mohli bychom s ním mluvit?" otáží se.

"Jistě, Hiro!" křikne na něj.

"Dobrý večer, co se děje?" zeptá se nechápavým tónem ale strach uvnitř se hromadí.

"Dobrý večer, tato dívka je už několik hodin pohřešovaná, kdy jste ji naposledy viděl? Její auto, se našlo celé zakrvácené."

Temno. Ticho. Chlad. Beznaděj. Slzy? Že by to byly slzy? Hřejí. Tak příjemně hřejí. Vzpomněl si na větu z filmu, který má, nebo možná měla, tak ráda. Co kdyby? Co kdyby se nepohádali. Co kdyby se o ní víc bál. Co kdyby jí své city dával více na vědomí. Co kdyby, měl teď v hlavě milióny. A přitom tam neměl nic.

Týden, dva, tři. Život jde dál. Ale jak? Jen tak? Všude o ní mluví, všude jsou plakáty, reportáže, všude o ni mluví. Jak se jí zbavit? Chce se jí zbavit? Nenávidí ho, ona, její matka, jeho otec, jeho matka ale nejvíc se nenávidí on sám. Ale skončit to nechce, co kdyby? Co kdyby se vrátila? Musí se vrátit. Vrátí se. Ale co kdyby ne? Co když ne? Cesta na autobus, cesta autobusem, škola, cesta autobusem, cesta domů, zírání tubě do stěny, sem tam nějaké jídlo a pití, spánek. Nic jiného mu nejde. Běžet na automat a myslet, vzpomínat, na všechny chyby ale i krásné chvíle. Už to nikdy nezažije. Nebo snad ano?

"Hiro!" slyší její smích.

"Hiro!" slyší její pláč.

"Hiro! Našli ji!" slyší svit v tunelu. Chvíli tápe, co má dělat ale nakonec se odtrhne od myšlenek a stěny a vystřelí k obrazovce. Jen těžce ji poznává. Je celá zubožená, pomlácená, má více modřin a tržných ran, než čistých míst. Pamatuje si, jak měla pleť jemnou a krásnou jako čerstvá závěj sněhu, sněhu který miluje. Ji miluje. Oči krvavé, uplakané. Celá pohublá, tak křehká. Proč si její křehkosti nikdy nevšiml? Jenže to nejdůležitější čeho si v první chvíli nevšímal, bylo, že je živá.

Týden, dva, tři o ní neslyšel. Neozvala se a ani on neměl odvahu. Přitom by ji chtěl obejmout a zničit všechno zlé aby zůstalo jen to dobré. Jenže tomu strach nedovolí. Znovu se dívá na zprávy a slyší výpověď o jejich zážitcích.

"Bili mě. Kopali do mě. Típali si o mě cigarety." Její hlas se třese, obličej není vidět, ale on její hlas poznává. Je plný strachu a bolesti, takovou ji nezná.

"Znásilňovali vás?" padne otázka soudu, v tu chvíli si připadá jako pachatel a bojí se odpovědi, Vteřiny do její odpovědi se táhnou jako tekutý karamel.

"Ne, muž C se o to snažil, ale muž A a B mu odmítali pomoct a já se vždy nějak ubránila, kopnutím, kousnutím" řekne již s pevnějším hlasem.

Vzlyká, vzlyká tak silně, že až zapomíná dýchat, ale jeho rodiče k němu nepřijdou a neutěší ho. Patří mu to, var ve vlastní šťávě. Je šťastný i nešťastný.

Jeden, dva, tři týdny. Už mu vše přijde jako věčnost. Sám je pohublý. Že by už nikdy nepřišla? Už ji nikdy neuvidí. Její pronikavé oči, řezané rty. Vše co tak zbožňuje, až uctívá. Jeho malá bohyně. Vstoupí do první učebny a zastaví se, jakoby viděl smrt, ducha, svou drahou polovičku. Ano není to dežaví? Které si natolik přál? Ne přál si realitu a originál. Od strašných záběrů uběhla doba, váhu už má v pořádku ale obličej na sobě stále nese zásah trýznění. Malé zarudlé ranky. Jakoby porcelánovou panenku někdo lehce upustil a ona popraskala. Pozvedne oči, čeká v nich prázdnotu, vidí jiskřičku bolesti ale také naděje. Nerozeběhne se tak jako jeho mysl, ale klidně k ní dojde a posadí se vedle ní. Nemůže se jí dotknout, ačkoliv by moc chtěl. Musí vyčkat, vše je na ní. Ano ta hádka byla oboustranná ale následky jen jednostranné. Pomalu ale přeci rychle ho obejmula. Chtěla utéct od šepotu lidí kolem ní a on byl to tiché útočiště. Objal ji tak, aby ji nerozmačkal ale i tak aby jeho objetí cítila, aby cítila. jak ji ochraňuje. Jak ho vše mrzí a aby cítila rozhodnutí, že ji už nikdy nepustí.

Hodina češtiny, šepot neustává. Do třídy vchází jedna z férových učitelek a na tváři je znát starost a nevyspání. Nemohla se dočkat dne, kdy zjistí že ona, jen studentka, sedí v lavici na svém místě. Usadí se.

"Chtěla by jsi nám něco říct?"

"Ano a mohu být sprostá?" postaví se a učitelka na souhlas kývne. Vzhledem k okolnostem je to irelevantní.

"Z toho co se stalo se neposeru, nejsem první a bohužel ani poslední a kdybych se měla z takovýchto věcí hroutit, tak nejsem tam, kde teď jsem. Už o tom nechci nikdy mluvit. Děkuji." Završila řeč díky za ochotu se nevyptávat a posadila se.

Ano, to byla ona. Jeho.

Křehká bojovnice.


AUTORSKÝ BLOG

16. února 2012 v 16:35 | YumeOokami |  PLACEBO
Sice se dneska posralo co mohlo. Brečela jsem jako želva. Ale! Po strašně dlouhé době mi konečně napsali z autorského klubu! Dostala jsem se tam!
Y.